Úterý, 2. prosince 1873

# Úterý, 2. prosince 1873 Za osm dní. Worth mi poslal několik vzorků, ale nic mi nevyhovuje, napíšu znovu. Jsem v hustém oblaku, neúčastním se ničeho, nic mě nezajímá, jsem tak smutná. Paul mi také způsobuje velký zármutek, je stále v divadle, jde každý den k Marii Petit a... ztracený chlapec. Je jako blázen, ničemu nerozumí. Veliký Bože, ráčte ho osvítit! Já sama jsem nikdy nebyla tak. Úplná apatie. Skoro nic nejím; blednu. Dříve bylo vycházení zábavou, jít na promenádu, vidět svět, teď vycházím málo, zřídka, paní Vigier může klidně dát si dům na hlavu a mně by to bylo jedno. Není žádný bataclan, žádný svět, žádná sezóna. Ó! můj Bože, kdy mi uděláš tu milost, abychom změnili město a především život. Každou chvíli jsem připravena plakat, když se směji, je to nervózní nebo zlé, nebo hloupé. Já nervózní!! To je hloupost! Náš příbytek je hrozný, žijeme v obchodě, všichni vepři přicházejí kupovat květiny. Mluvila jsem se Sacco a ona říká, že se to nedá dělat jinak, je to jejich obchod. Zuřím z toho! Je to opravdové neštěstí! Tento rok je zkouška, prosím Boha, aby byl ke mně milosrdný, aby ne... ne, jestliže chce, aby Jeho vůle byla... Nemohu se zdržet Ho prosit. Od té doby, co jsme opustili mou drahou Acqua Vivu, všechno jde špatně. Spím příliš málo a ani nemám čas vyjádřit svou bídu! Pověsila jsem láhev vína na lampu v jídelně se stejným štítem (psaným mnou), který byl naproti Acqua Vivě v rue de France. Bude to krčma pro kočí těch, kdo přicházejí kupovat květiny. Bída bíd! Můj Bože, netrestej mě za mé reptání! Učiň, prosím Tě, abychom žili, jak toužím! Přicházejí mi chvíle absolutního a hrozného, hrozného zoufalství! Všemohoucí Bože, uklidni mě trochu. Ó! učiň, abychom žili dobře, jak bych chtěla.