Čtvrtek, 1. ledna 1874

# Čtvrtek, 1. ledna 1874 Dodatek ke knize 14. Nacházím se v rozpacích psát 1874 místo 1873. Připravovala jsem svou angličtinu na zítra, přišli mě vyzvednout a po tom, co mi dali počkat půl hodiny, sestupuji (modré šaty, hnědý klobouk, dobře). U paní Prodgersové je velké přijetí, jak je šťastná. Máma držela v rukou balík všech druhů novin, (máma přichází od paní de Mouzay), kde ony, to jest má teta, Dina a Bête byly na večírku. Říká se, že to bylo hezké a ne příliš prašné. Paul běhá po plesech v hotelech a včera při jedné figurce kotilonu, kde se mělo běžet a chytit míč, byl vždy první, tehdy jeden pán řekl: Není nic překvapivého, je to školák. Pak nevím, co si řekli, ale tento pán mu poslal svou vizitku. Je to k umření smíchy. Večeříme u mámy a máma káže morálku Paulovi, což bohužel k ničemu není. Beru „Galignani" a „La Vie mondaine^[1]", když mi máma říká, podávajíc mi ten druhý: Zde byla popsána Hamiltonova svatba, on se už oženil. Dej, už jsem četla v anglickém časopisu dokonce se všemi podrobnostmi. A zde také. ¹: La Vie mondaine - francouzský společenský deník pokrývající události vysoké společnosti, společník anglického Galignani Čtu, co jsem už četla v „Galignani". Jsem velmi klidná, jsem spokojená se sebou, v této stejné „La Vie mondaine" se mluví o skandálu Gioi a Krassowskeho a Soubise, neboť ona také šla do klubu, bezpochyby bez jmenování osob. Já: Jak miluji anglický časopis. Je to jediný, který čtu, je pravda, pouze pro „Dvorní zprávy^[2]", ale přesto ho čtu. ²: V originále anglicky: "Court-News" - zprávy ze dvora Má teta: - Hledáš pouze Hamiltona, ((kabinety^[3])) Hamiltonovy, to je to, co čteš. ³: "Cabinets" - soukromé kanceláře, ministerská jmenování. Tetino řízné pozorování, že Marie čte jen s nadějí najít zmínku o Hamiltonovi. Já: - Ano, to nejzajímavější, plesy, toalety, recepce. - Ano Jak uhodla, čtu jen v naději najít jeho jméno, nebo něco o něm. Jdeme na promenádu, kde vidím slečnu de Galve s jejím otcem a dvěma okouzlujícími dětmi paní de Galve. Jak je milá! a šedé šaty také. Potkáváme Howardovy, kteří mě zvou dnes večer do opery. Způsob, jakým se na mě hrabě de Lambertye dívá, je velmi zvláštní; má vzezření, že chce, abych si absolutně všimla, že se na mě dívá. Je to nevysvětlitelné. Jdu vyzvednout Hélène, oba chlapce a slečnu Gaspard (bílé šaty, účes jako vždy, všechny vlasy vyzdviženy; téměř dobře). Není příliš lidí, ale sál není prázdný. Hélène má rezedové^[4] hedvábné šaty, zdobené do nekonečna vpředu, falešné růžové růže ve vlasech a šperky. Ne, není hezká. Plochá jako prkno. ⁴: "Réséda" - bledá žlutozelená barva (barva rezedy vonné) Hudba mě rozněžňuje a myslela jsem celou dobu na něj (když jsem pro ně jela, byla jsem sama v kočáře, mluvila jsem nahlas, jako by k němu; pak jsem myslela nahlas, ještě chvíli a plakala bych), viděla jsem ho zřetelně a cítila jsem víc než kdy jindy, jak ho miluji. Jsou chvíle, kdy se z sebe sama posmívám, se svými city! Ale jsou i jiné, kdy ho tak miluji, vidím ho tak dobře a jsem tak melancholická, že bych chtěla utéct před vším a všemi. Pouze tehdy cítím, že žiji. Ale dnes večer to nebyly klidné lítosti, ale naopak palčivé a bolestné. Byla jsem ještě velmi spokojená, že mohu tak živě cítit, jak moc ho miluji, jak je nesrovnatelný a božský. Jak ho zbožňuji. Máma mi říká, podávajíc mi noviny: - Opravdu, jak teď může někdo milovat svou ženu, jak ji milovat po dvou měsících. Jak se mýlí! Bude zbožňovat svou ženu navždy, a jak jsem hloupá! toto „jeho žena", které jsem napsala, mě ohromuje a rozčechrává (odpusť pro toto slovo málo výběrové, ale užívám jich tolik nevýběrových že...) Chtěla bych moci vyfotografovat to, co jsem dnes večer cítila, abych se na to mohla později podívat a vždy si to pamatovat. Jediný a výhradní závěr, který mohu vyvodit z toho, co píšu, je, že ho miluji. A nevím, jaké další nesmysly^[5], které zaznamenávám, protože mě přiměly se zčervenat. ⁵: V originále anglicky: "nonsenses" Ach vévoda z Hamiltonu, jak se mi líbil-líbí.