Středa, 31. prosince 1873
# Středa, 31. prosince 1873 Měla jsem chuť jít vidět „Kachnu se třemi zobáky^[1]". Walitský šel najít malou přízemní lóži^[2] a jdeme, ale potěšení je bezpochyby otráveno všemi druhy nepříjemností a hubování, jako obvykle, nicméně až do tohoto dne jsem si na to ještě nezvykla. Neoblékám se do společenských šatů, jdu ve svých starých fialových šatech a zůstávám za všemi. Není mnoho lidí, ale přestávám, neboť chybí pouze deset minut do půlnoci, začátku nového roku. Setkávám se s ním; jsem zavřená ve svém pokoji, vlasy roztržené, v košili, přede mnou jeho fotografie a hodiny ze salonu, které jsem právě přinesla, abych slyšela odbíjet půlnoc, musí se prý psát, co si přeje, když půlnoc odbíjí, čekám rozechvělá, čekám... ještě čtyři minuty, tři minuty.... dvě minuty, třesu se... půl minuty! Vdát se za přebohatého anglického vévodu, žít, mé srdce bije jako kladivo, sotva dýchám, měla jsem čas napsat jen tato několik slov, chtěla jsem říct žít jak miluji, ale měla jsem čas jen pro žít. 1: V originále francouzsky: "Le canard à trois becs" - populární francouzská opereta/vaudeville 2: "Loge de rez-de-chaussée" - přízemní lóže v divadle, méně prestižní než vyšší lóže Tak tedy nový rok 1874! Zdrávas! Prosím Boha, aby mi jej dal šťastný. Setkávám se s tímto rokem s ní, a já, úplně sama s kouskem jeho šíje a jeho zad přede mnou. Je to přesto dost hloupé. Dívala jsem se na něco ve výkladu, když jsem cítila, že mě někdo bere za pas, otáčím se, je to paní Antonsky, obě jsme byly velmi spokojené, provdala svou dceru za pana Warrodela, zdá se, že jsou nejšťastnější na světě atd. atd. Vedu ji k Monierovi, kde byla máma s mou tetou a Dinou. Všichni jsou šťastní. Procházela jsem promenádou od začátku do konce, na módním^[3] místě, zahlédla jsem hraběte de Lambertye, který si myslí, že je jeho povinností se na mě dívat (modré šaty, hnědý klobouk, dobře). Je extrémně chladno a šedo. Myslím teď na všechny šťastné, kteří jsou v tuto chvíli tak veselí. Vezměme Nice, bezpochyby u paní Prodgersové elegantní skupina čekala na půlnoc s pohárkem šampaňského^[4] v ruce, a u Gioi tam muselo být nějaké mimořádné kataklyzma^[5]. Všichni jsou spokojení, alespoň v tento okamžik. Ale u nás se vše děje jako u zvířat; nemohu nic říct, tak mě to rmoutí a pokoří. 3: V originále anglicky: "fashionable" 4: "Le bocal de champagne" - pohár šampaňského 5: "Cataclysme" - převrat, divoká oslava [Na okraji: Večeře po antickém způsobu na ležadlech (a v kostýmech).] Žádný rozdíl od jiných večerů, špinavě oblečení zůstáváme dole, pak jdeme spat, jako ne, hůř než zvířata. Opravdu jsem zarmoucená. Nemohu žít takto. Ó můj Bože, vysvoboď mě z tohoto odporného způsobu života! Odpusť mé hříchy a přestaň mě trestat! A kdyby se někdo pozval, byli by to Anitchkoffovi. Ó můj Bože, proč nemohu vyjádřit, jak mě to činí nešťastnou. Není to směšné, ti, kdo již žili, jak miluji, jsou z toho snad unavení a budou raději klid a dokonce, pro změnu, vulgárnost. Ale já, já! Ale můj Bože, doufám, že se nade mnou smiluje! Že mě vysvobodíš, protože v Tebe věřím! Ó Veliký Bože, změň tento odporně ohavný a nesnesitelný život! Tolik jsem pohroužena všemi těmito nepříjemnostmi, že zapomínám na Hamiltona. Když bolí hlava, je třeba si říznout do kůže, jedna bolest přiměje zapomenout na druhou, ale neuklidní ji. AŤ ŽIJE ROK 1874! KEŽ MĚ BŮH CHRÁNÍ! [Bez data] Edy zná mámu atd., dnes potkal Walitského a řekl, že zítra se oni a Willy nalodí do Káhiry, na své plachetnici. Navrhovala jsem u stolu tam jet, vážně. Ale po plachetnici je to příliš dlouhé. Pak Bête mluví o parníku vévody, pak nevím už kdo mluví o jeho svatebních návštěvách na parníku.