Sobota, 27. prosince 1873

# Sobota, 27. prosince 1873 Právě jsem četla „Apokalypsu" a nerozumím tomu o nic víc než ostatní. Několikrát jsem podřimovala a přistihla jsem se s nosem skloněným nad knihou, ale jakmile jsem se podívala jinam, neměla jsem spánek, je půl jedenácté večer. Dnes ráno hodně pršelo, ale kolem poledne okouzlující slunce. (Je to jako já). Odvážíme mámu a mou tetu na nádraží (hnědé šaty, celkem dobré) pak jdu zkoušet své bílé šaty k Monierovi. Je to krásný den, několik kapek vody přes slunce. Letos nebylo Autunno^[1], kdy prší šest týdnů, vychází se v pláštích do deště^[2], s deštníky, kočáry naložené bahnem stříkají ubohé chodce, stálí hosté postupně přijíždějí, objevují se na promenádě a dívají se doleva a doprava pohledem udiveným, spokojeným^[3] a který má na sobě vzezření rozpoznávání všeho a všech. Cizinci, kteří přijíždějí poprvé, obcházejí město s úžasným vzezřením, procházejí nábřeží, staví se v zástupu, aby se dívali na vlny, které přicházejí na promenádu, přinášejíce kamínky a občas smáčejíce příliš zvědavé Angličany nebo ty, kdo se tak chtějí tvářit, kteří stojí na lavicích a mluví nahlas, ukazujíce nevím už co v moři špičkami svých deštníků; pak konečně ty zástupy přilepené jako mouchy na okraji mostu, které obdivují Paillon, když tato hrozná řeka valí se prudkostí Styxu a vrhá se zuřivě do moře, bojujíc s vlnami, které jsou zbarveny jejími vodami. Celek představuje masu kávě mlékem. Když kabiny lázní jsou staženy na samotnou promenádu a když se koupající proměňují v kočí, služebníky v livrejích atd. atd. ¹: V originále italsky: "Autunno" - podzim ²: V originále anglicky: "waterproofs" ³: V originále anglicky: "pleased" Začíná se stěžovat na špatné počasí; slunce se objeví na hodinu, píše se článek v „Les Echos" o tomto nebeském tělese, které dává světlo atd. Paní Prodgersová se objevuje majestátně položena ve své victorii, nos ve vzduchu a klobouk za hlavou, nohy pokryté kožešinou pochybného původu. Paní vikomtesa Vigier přichází také tažena prudkými draky v prehistorické lastuře a dívajíc se na kolemjdoucí vzezřením víly, která přichází znovu dobýt své panství. Objevuje se Boreel celý v modrém se svým dobře oholeným pudlem, nejprve pěšky, pak na dog-cabu^[4] nebo jiném fantastickém vozidle, pak veliký Audiffret, který nemoha odjet, skrýval se v létě, aby měl kouzlo cizince. Konečně, konečně přicházejí Falknerovi, lady Howardová se svým ryšavým manželem a tlustý Merck: nedělitelná trojice. V této době je Nice již zaplavena kokotami^[5] všeho druhu, a konečně se vidí vévoda z Hamiltonu, nejprve se objevuje pěšky, ale vždy má vzezření letět nad zemí, sotva několik minut zůstává stát mluvit s někým, vrhá se do svého ďábelského vozu unášeného kryskou; vidí se ho možná někdy před hotelem d'Angleterre, s holí opřenou o špičku nohy, nebo s lady Howardovou a spol., ale vždy projíždí promenádou jako šíp, načež se vidí jeho nádherný vůz a oř s hlavou sklíčenou u dveří č. 77. Kolem páté hodiny s Merckem unášeni společně k tomu tajemnému paláci, nebo ještě za deště v bílém kaučukovém plášti bez deštníku zapaluje cigaretu; vždy k tomuto příbytku. Nebo ještě s malým italským markýzem, je zábavné vidět dvě záda vedle sebe. Jedouc na dostihy vidí se ho v tomto háji na tom druhu terasy sedícího s Laïs^[6] (jelikož on je Alkibiadés^[7]) a jedoucího. Sedí a má vzezření ve vzduchu a letící jako šíp. ⁴: V originále anglicky: "dog-cab" ⁵: V originále francouzsky: "cocottes" - lehké ženy, kurtizány ⁶: Lais - slavná řecká kurtizána ⁷: Alkibiadés - aténský státník proslulý šarmem a skandály Dost o něm. Zapomněla jsem bataclany^[8]; Gros, (Maurice) vždy dychtivý se chopit někoho za paži, Saëtone se svým skvělým vzezřením, několik dalších nálevníků^[9], a další mladí muži méně pozoruhodní, ale dojemní. ⁸: "Bataclans" - Mariino slangové označení pro společenské skupiny, průvody ⁹: "Infusoires" - nálevníci, mikroskopické organismy. Tito muži jsou společenští mikrobi. Následují plesy, večery, koncerty, dostihy. Na tribunách se vidí stále tytéž hraběnky Sapristi^[10], vévodkyně Fiche-ton-Camp^[11] a vévody Va-nu-pieds^[12]. Všichni velkého rozlišení a vysoké šlechty. Vidí se vévoda z Hamiltonu stoupat a sestupovat kulhaje s holí po stupních tribun, hvízdaje s drzým vzezřením a jdouc se ztratit v váze^[13]. ¹⁰: "Comtesses de Sapristi" - Mariiny satirické vymyšlené tituly. "Sapristi" = Sakra! ¹¹: "Duchesses de Fiche-ton-Camp" - "Vévodkyně Vypadni" ¹²: "Ducs de Va-nu-pieds" - "Vévodové Bosých nohou" (tuláci) ¹³: "Le pesage" - vážící ohrada na závodišti, exkluzivní prostor Ale nejzvláštnější a nejzábavnější je cizí, nový bataclan, jako Galveovi. Všichni o nich mluví. Liší se tolik od ostatních, mají cizí pečeť mezi cizinci. Ale mluvila jsem jen o podzimu, ale zde je uprostřed zimy. Paní d'Auzac se svými dětinsky dráždivými a hloupými smíchy, matka Michel, polské kmeny, lidé, které se nezná, konečně kokoty. Tento nešťastný rok nic z toho všeho. Ale vraťme se k našim ovcím^[14], jdu vyzvednout Hitchcockovou a jdeme, oblékám si spiklenecký plášť^[15] a Wellingtonovy boty^[16]. Bylo mi teplo po chůzi až k Laïs, chtěla jsem ho sundat, ale zahlédnuvši Lambertyeho chci, aby ho viděl. Galveovy obě ve velkých nebesky modrých toaletách jsou v oknech s pány. Nepoznala jsem tu malou, tolik ji změnila toaleta a modrá mašle vpředu. Beru kočár, abych dojela až k č. 17 a vrátila se podívat na Galveovy. Nemají příliš slušný vzhled takto, princ není, tak mají ošklivého černého vévodu de La Conquista. ¹⁴: V originále francouzsky: "revenons à nos moutons" - "vraťme se k našim ovcím" = vraťme se k věci ¹⁵: Konspirativní plášť - plášť tajemného vzhledu ¹⁶: V originále anglicky: "Wellington boots" - holinky pojmenované po vévodovi z Wellingtonu Večer princezna rozsvěcuje (a my s ní, já a Dina) vánoční stromek pro Nadiu, který vzala v London House za sto franků. Tento strom mi připomněl mé dětství. Nikdy jsem ho neměla, dětství! Zavolali Fortuného a bylo mu dovoleno vybrat si, ubohý malý, byl velmi spokojený. Odporné a nedelikátní děti Anitchkoffovy se vnucovaly, dali jim také něco. Je bonboniéra pro nás všechny, máma atd. atd. dokonce Solominka a Hitchcockova. Scéna se odehrávala ve žlutém salonu s následujícími postavami: já, princezna, Dina, Solominka, Hitchcockova, Nadia, táta a děti Anitchkoffovy. Strikerovi večeřeli u nás; nemám ráda tyto volné způsoby. Solomince připadla bonboniéra ve tvaru poštovní zásilky, bylo tam vytištěno: Zásilka, od Srba^[17] jsem přidala. ¹⁷: Narážka na srbského penzionáře, o kterém Walitský dělá vtipy (viz níže) Je třeba vědět, že je zde srbský pán, nevím jeho jméno, který bydlí v penzionu (Buxearlet) jako Tormosoff a o němž tento poslední stále mluví, každé ráno přichází a říká: - Víte, co ten Srb udělal? atd. Walitský nás již několik dní rozesmává hrozně tím, že předbíhá Tormosoffa a říká každé ráno, že chvílemi ten Srb spolkl noční košile, chvílemi že odnesl všechny papíry z kabinetu, naposled ohryzal zvoneček. A nemohu už myslet bez smíchu na toho nešťastného Srba. Solominka měla bonbon v ústech, když četla: Srb, skoro se udusila a zůstala dlouho dušená smíchem bez možnosti říct slovo. Konečně já, Marie, končím dlouhou řadu hloupostí a jdu spát. Kdo má uši, slyš, co budu říkat ve snu svému polštáři. Amen. [Na okraji: Apokalypsa mi připomíná dopis, který Walitský napsal Makaroffovi. Kůň bez ocasu a kolejnice bez náspů nejsou pták atd. atd. atd.]