Sešit č. 14

Můj deník

začatý ve středu 10. prosince

dokončený ve čtvrtek 1. ledna 1874 patřící mně.

Rue du Temple, villa Baquis, Nice. # Středa, 10. prosince 1873 První den mé nové éry! Mé neštěstí, můj první neúspěch. Jak je Bůh... ne, vždy dobrý a velký. Jsem dnes ráno ubohá; jako ve snu. V deset hodin hraji na klavír a nevím, jakou hloupostí si představuji, že v tomto okamžiku je oddávají, pustím se tedy do té slavné pohřební pochodu od Beethovena^[1]. Opravdu se ničím pro nic, neboť jsem se stala ošklivou a často mám červené skvrny nebo jednu z tváří rozpálenou a červenou. A to všechno pro nic. ¹: V originále francouzsky: "marche funèbre de Beethoven" - Pohřební pochod z Klavírní sonáty č. 12, op. 26 Jsem celá podivná a tak plachá, budu to na dlouho. Účinek, který na mě tato událost má, není náhlý a hrozný, není to jako když se udělá velká skvrna černého inkoustu, ale jako kdyby se vzalo totéž množství inkoustu a rozlilo se na celý povrch, který se nestává černým, ale pouze šedavým. Toto neštěstí mě nezabíjí, ale rozlévá se do celé mé bytosti, neodnímá mi řeč nebo nohy, nebo zrak, ale kalí mě, zatemňuje mě celou. Odňalo mi hlavní věc, naději a důvěru. Nevidím už vše v růžovém světle, ale v šedém. Jsem velmi zvláštní, nechápu, co mám. Jedu na koni, učitel jízdy^[2] pan James odjel a již se nevrací, ale tento stájník^[3] jezdí také dobře. Je mnoho lidí na promenádě, jdu k Howardovým, je to jejich den^[4], jistě nejdu na návštěvu, ale jen proto, že jsem nevěděla, kam jít. Nacházím jen Aggie, vstupuji do jejich studovny, piji sklenici vody, odpočívám si, pak se vrací Hélène a Lise. Okouzleny mým příchodem, bezpochyby, Hélène mi loupá pomeranč, všechny tři mě energicky líbají a já odcházím. ²: V originále anglicky: "riding-master" ³: V originále anglicky: "groom" ⁴: Jejich "jour" - přijímací den, kdy rodina přijímá návštěvy Je to odporné, projela jsem několikrát promenádou, nemám to ráda. [Na okraji: (Lewin přijel)] V každém okamžiku si představuji, co se tam děje. Nejsem v Nice, jsem daleko, nevím kde. Všichni ti lidé, které vidím procházet, se mi nezdají živí, a přece každý z nich má radosti i žalosti. Jsem tam, snažím se představit si, co se tam děje, v každém okamžiku je sleduji, chci si představit, co se říká, kam se jde, všechen ten svět, ten obřad. Vidím je v kostele. Tak je tedy ženat, neboť v tuto hodinu je již ženat. Ženat! Nemohu tomu uvěřit. Sním. Je to hrozné. Nemohu uvěřit, že jsem tolik času toužila pro nic, že všechny mé naděje jsou zlomeny v jediném okamžiku, konečně se mi zdá, že je to nemožné, že je to nemožné, že to nemůže být. Neboť jsem o to tolik prosila, tolik čekala! Sním, je to sen, při probuzení půjdu na promenádu, uvidím ho, uvidím jeho kočár u Gioi, uvidím ho znovu projíždět; pak ho uvidím na střelnici, je stále týž, ale ne! Je konec! To je to, že je konec, co nemohu pochopit! Co nikdy nepochopím. Jak jsem hloupá, jak ve mně budím lítost! Jak jsem ubohá, žalostná, odporná! Nemohu se snést! Objednávám zmrzliny, vracím se pro Cunegundinu lekci, ale nedělám téměř nic, pořád se směji a mluvím; je velmi spokojená, že jsem s ní mluvila. Při večeři jsem zpívala a Bête mi říká šeptem: - Nezpívejte, žení se, měla byste být v smutku. - Och! princezno, jaká hloupost. Opravdu jsem unavená rmoutit se a nechávám se jít. Jako po boji, v nočním děsu se již nelze bránit, vrhne se na zem a stane se, co se stane. Několikrát se mi stalo, že jsem snila, že mě pronásleduje medvěd, běžím, běžím, už nemohu víc a konečně padám a nechávám se sežrat, cítila jsem rozpálenou tlamu bestie... právě v tomto okamžiku se probouzím. Ale běda! Neprobudím se. Je to smutná skutečnost. A přesto tomu nemohu uvěřit! Zdá se mi, že se to všechno děje za hranicemi země, že... že nic nevím, jsem šílená. Já... Jak je vidět, mé ubohé snahy vyprávět, co cítím, psát. Nemohla jsem nic říct, jsem příliš nešťastná. A nejlepší způsob, jak vyjádřit, co cítím, popsat, v jakém jsem stavu, by bylo nenapsat vůbec nic.