Čtvrtek, 17. dubna

# Čtvrtek, 17. dubna

Pak na procházku pěšky, dost lidí. Slečna Collignonová mě dokonce kárala, protože se na mě lidé příliš dívali.

[Na okraji: Slečna Collignonová mě kárala, protože se na mě Lambertye díval s úsměvem.]

Opravdu nevím, proč se na mě lidé dívají.

„Vypadá jako džentlmen, podívejte se na vévodu z Hamiltonu, tlustý řezník, atd. atd."

Řekla jsem opak.

– To neříkám já, ale Bertha, řekla jsem.

Chovala jsem se dobře, nezačervenala jsem se. Paní de Daillensová se na mě při zvuku jeho jména trochu upřeně podívala, vzpomíná si, jakou hloupost jsem udělala, když jsem ho v zimě poprvé uviděla, něco tuší. Hodně se o něm mluvilo. Jaká rozkoš! Slečna Collignonová řekla:

– S jakou společností se stýká, v Káhiře pořád s dělníky.

Daillensová:

– Je to dobrý chlapec, no! atd. atd.

Vím, že je to dobrý chlapec, proto ho miluji.

Chci lépe popsat dnešní rozhovor, bála jsem se, že mě přistihnou, a proto jsem tak spěchala, teď mám čas, je jedna hodina, všichni spí, jsem v malé studovně.

Slečna Collignonová, Mouzayová, Daillensová a já.

Collignonová:

– Podívejte se na vévodu z Hamiltonu, nevypadá jako džentlmen, je jako tlustý řezník a s jakou společností se stýkal v Káhiře, pořád s dělníky, žertoval s nimi, na malých oslích vozících.

Při slově Hamilton jsem se trochu zachvěla (paní de Daillensová se na mě podívala, jak jsem už řekla).

Já:

– Ale ne! Je velmi hezký, vypadá vznešeně, má krásné rysy, není ani moc tlustý!

Ona doufá! Ubohá bláznivka! Bláznivka... ale pak jsem blázen i já. [Připsáno: To tedy jsem.]

Často jsem ji s ním vídala. Často si s ní povídal, když byla promenáda prázdná, zůstávali sedět na židlích u badenských obchůdků, ona mluvila, on si pískal, jednu nohu na zemi, druhou na židli. Neměla jsem jasnou představu, co to znamená, teď si myslím, že ho miluje a on se jí vážně vysmívá, protože vypadal vážně a kdo ví, možná si ji opravdu chce vzít, neopouští tuto ženu jen dokud ta druhá nevyroste.

To je zvláštní věc. Do Baden jsem přijela bez jakýchkoli nároků, mohu říct, že mě Baden zformoval. Našla jsem tam děti, které napodobují dospělé, milují se, dvoří se sobě.

V první řadě vidím Berthu Boydovou a Rémyho de Gonzalès Moreno. Nemám nejmenší tušení a přece nevím, něco cítím.

Skutečně se stalo, že následující rok přijedu znovu a ne proto, že by se mi líbil, nikdy jsem nemilovala před Boreelem, ale prostě tak, chtěla jsem, aby mě miloval, Rémy.

A on opouští Berthu a stává se mým zbožňovatelem až po konečky vlasů.

Vyznává mi lásku, to se mi líbí, protože ponižuji Berthu, ona zuří, jen proto se mi to líbí, jinak ne.

[Na okraji: Přijímala jsem jeho vyznání jako dospělá, smála jsem se mu, ale ta komedie mě bavila. Bylo mi dvanáct let, když byl Rémy můj ctitel.]

Na konci sezóny, když Rémy odjel, seznámily jsme se s Berthou. Tehdy mi vyprávěla o vévodovi, ze všech sil mi chtěla dát najevo, že je do ní zamilovaný atd. atd., ale byla jsem příliš hloupá, pochopila jsem to až o šest měsíců později v Nice.

Myslí si, že má vévodu, dejme tomu, že ho má, a co kdyby se stalo to samé co s Rémym?... To by bylo zvláštní, ubohá Bertha, připravuji ji o všechno! Ach! Nosila vévodovy barvy na dostizích. A možná ji opravdu chce, proč by nemohl, když mohu připustit, že může milovat mě ve čtrnácti letech. Ale co když se mi vrátí jako Rémy? Ach!!! Podobá se to tomu. Když jsem ji viděla s vévodou, nevím, jaký pocit jsem měla... stejný jako u ní a Rémyho. Ale s vévodou to nabylo vážného charakteru.

[Na okraji: Všichni říkají, že on je krásný muž, to se mi nesmírně líbí.]