Středa 16. dubna

# Středa 16. dubna Hrozný prach a vítr. V kostele (vikunové šaty), pak doma. V těchto dnech se skoro nic neučíme, ráno a večer jsme v kostele. Na promenádě jsme na mostě zastavili v kočáře, abychom si promluvili s panem Aničkovem. Vtom přijela drožka s mladým mužem - vysokým, štíhlým, tmavovlasým. Podívala jsem se na něj, něco mi bylo povědomé - a skutečně, byl to lord Hamilton! Překvapením jsem vykřikla. - Ach! Carlos Hamilton! Ptají se mě: - Co je? a já říkám, že mi slečna Collignonová šlápla na nohu. Vůbec se nepodobá svému bratrovi. Přesto jsem víc než ráda, že ho vidím. Ach! Kdybychom se s ním aspoň seznámili, protože přes něj bychom mohli poznat vévodu. Miluji ho jako svého bratra. Miluji ho, protože je jeho bratr. Ach! Chtěla bych ho poznat, od něj bych se mohla dozvědět, kde je ten druhý, s ním bych mohla mluvit o tom druhém. Doma Walitský vyprávěl, co se stalo. Docela dobře jsem to zvládla, nezčervenala jsem. Ale při večeři Walitský najednou řekl: „His Grace the Duke of Hamilton"^[1]. Zčervenala jsem, vstala jsem a šla ke skříni - byla jsem úplně zmatená! ¹: V originále anglicky: „Jeho Milost vévoda z Hamiltonu" Maminka mi vyčetla ten výkřik - mluvila o mé pověsti atd. atd. Myslím, že něco tuší. Pokaždé, když někdo řekne Hamilton, zčervenám nebo náhle vyjdu z pokoje. Za jiné muže mě nekárá - tady už něco podezírá. Trochu mě to znepokojuje. Večer v kostele, když jsme se vrátili, našli jsme u nás pana Pattona. Nevím, co to znamená, ale v kostele mám v hlavě jen šaty atd. Musím se napravit. Dobře se modlit můžu jen doma, úplně sama.