Úterý 15. dubna

# Úterý 15. dubna Celé odpoledne jsem strávila pláčem, ptaním se, jaké šaty budu mít, a otravováním ostatních i sebe. Nevím, co se se mnou dělo, ale nebyla jsem to já, nemám šaty, to je ono. Na promenádě (mé černé šaty, docela dobré) dost lidí. Objednala jsem si šaty z režného batistu, velmi hezké, na nábřeží Saint-Jean-Baptiste, to mě trápilo, teď jsem spokojená. Na tom závisí mé štěstí!! Možná je to náhoda a moje nálada se změnila sama od sebe, ne kvůli šatům; ale věřím, že to jsou ty šaty, protože jsem neměla nic a neměla jsem nic v hlavě, nevěděla jsem, co chci, teď jsem si objednala šaty a klobouk v ulici Gioffredo, stejný jako má Galve, ale z italské slámy, doufám, že se povede. Večer v kostele. Modlila jsem se za své štěstí. [Na okraji] U oběda někdo jmenoval Hamiltona a já zčervenala jako hlupák. U večeře řekla slečna Collignonová větu, která mě zasáhla: "Když žena chce muže, vždycky ho dostane." Ach! Ale k tomu bych musela být žena, ne dítě. Ale kdybych se s ním jen seznámila, modlila bych se k Bohu tolik, tolik, tolik, tolik, že by způsobil, aby mě miloval. Ach, jak bych ho chtěla vidět! To je štěstí, na které jsem zapomněla.