Pátek 11. dubna

# Pátek 11. dubna Šedivo, pak celkem pěkně, ale větrno. V deset hodin jsem vešla k mamince a dozvěděla se, že ve dvě odjíždí do Ženevy. Má tam vyřídit záležitost s Krumlingem - myslím, že chce vzít víc, než se mu dluží. Chtěla jsem jet a všechno bylo domluveno. Jedu! Všechno připravili, oblékla jsem si zelené soukenné šaty, šedou kazajku, klobouk. Kypěla jsem touhou po změně, po cestě! Nesmírně jsem chtěla vidět Paula, vidět Sapogenikovy, samotnou Ženevu - protože je pro mě tak velkou radostí znovu vidět, co jsem viděla před nějakou dobou. Byla jsem tím vším rozrušená, ale nevím, co se stalo - říkají, že nemusíme jet a věc se odkládá na zítra. Jsem z toho dost naštvaná. Vždycky mě štve, když se něco odkládá, ať dobré nebo špatné. Raději všechno dokončím - pak je člověk volný a má čisté svědomí. Na promenádě (vikuňový kabátek, šedý klobouk, velmi dobré, závoj). Dost lidí na tuto sezónu. Pěšky na promenádu, na třídu u nádraží - hodně se na mě dívali, hlavně muži. Pak jsme v kočáře viděly u květináře Sacca obří kytici - tak velkou, že by na ní mohli spát čtyři! Vystoupila jsem. Do obchodu přišli podívat se na kytici muži z party Galve a ze střeleckých závodů. Zeptala jsem se na cenu - tři sta franků! Pořádně si mě prohlíželi. Pak u Rumpelmayera - já, slečna Collignonová, maminka a paní Aničkovová. Je hezky, svěže, to mám ráda. Jsem veselá, protože si mě všímali. Vypadala jsem dobře, jak jen mohu. [Napříč stránkou: V té partě byl Fédus, díval se na mě a já vystoupila kvůli tomu. Už jsem ho znala.] Co mě trápí, je, že si nemůžu poradit s aritmetikou. Strávím nad ní dvě hodiny - bez výsledku. Budu prosit Boha, aby mi pomohl.