Čtvrtek 10. dubna

# Čtvrtek 10. dubna Prší. Ve dvě hodiny jsme se slečnou Collignonovou šly k Howardovým, kde jsme zůstaly celé odpoledne až do pěti. Jsou velmi milí, zbožňují mě, jak jsem říkala, diví se, kolik studuji, jak hraji atd. atd. Když jsem jim řekla, že hodlám změnit styl svých toalet k jednoduchosti, užasli, nechtěli věřit. Trochu jsem se předváděla. Celkem jsem strávila čas dobře. Mám raději Helenu než Lisu, je méně dětinská, méně nadšená, méně objímací! Pak doma (vikuňový kabátek) mě paní Markevičová učesala velmi dobře ve stylu Galvových, nasadila jsem si šedý klobouk mé tety, která má také stejný styl, a s potěšením jsem viděla, že mohu snadno být jako ony a ještě lepší, a že jsou to jejich účesy, jejich toalety, které je dělají, a ne ony, které dělají toalety. Doma kolem páté hodiny. Nepřestávám na něj myslet, není minuty, kdy bych na něj nemyslela. Je zbytečné opakovat pořád dokola, že ho miluji. Vím to a Bůh to ví především. Můj deník se omezuje na popis mých citů, mých dojmů. Kdybych popisovala, co se děje kolem mě? Bylo by to příliš dlouhé, ostatně všechny dny jsou stejné; často jezdíme do Monaka, do divadla, na večeři dědeček hledá hádku, já bohužel nemám trpělivost mlčet, přijdou hrubá slova. Rozejdeme se s trucováním. Ale večer mu řeknu dobrou noc a všechno je zapomenuto. Chudák, je starý! I když mi říká nepříjemné věci; zvlášť když útočí na mou rodinu, mé jméno, to se nedá snést. S maminkou a tetou někdy mluvíme o Prodgersových, Souvorových a jiných věcech. Ale své důvěrnosti nikomu nesvěřuji. A tím lépe. Člověk toho později nelituje. Jsem tedy ve všech svých rozhodnutích, ve všech svých budoucích plánech uzavřená sama do sebe. Slečna Collignonová je zlá, vrtkavá, otravná, co bych ještě řekla?... Že většina hádek mezi mnou a maminkou pochází z toho, že ona, místo aby vyslechla do konce, co říkám, předchází všechna má slova a říká mi: Nekřič, nevrč, neříkej hrubosti, když nemám nejen chuť to dělat, ale když jdu ji obejmout, pak se opravdu zastavím a řeknu jí nepříjemné věci. Je to její chyba. To je to, co je kolem mě, ach! ještě Dina, ale ta spí a nic víc, nemohu si představit, jaké má myšlenky. Nemohu ji uhodnout, apatická ke všemu. Musí mít nějaké tajemství.