Středa 9. dubna

# Středa 9. dubna Šedivé počasí, pak déšť. V jedenáct hodin jsem chtěla jít do lázní, ale podle svého milého zvyku začali klást překážky a představovat si hrůzy - jen proto, že jsem se chtěla namočit jako spousta jiných lidí. Začali říkat, že je zima, což je trochu pravda. Pak si představovali všemožná neštěstí. A dokonce - prý moje pověst mohla být ohrožena tím, že se ponořím do moře! Po dlouhé a nepříjemné scéně jsem nakonec odešla se slečnou Collignonovou (vikuňový kabátek, při odchodu špatně, ale po pár minutách chůze velmi dobře). Zjistila jsem, že je zima, a poslala jsem zpátky Marii, která nesla můj plavecký úbor. Rozhodla jsem se sama a nechápu, proč si myslí, že mám zájem nastydnout, utopit se atd. atd. a že jsem tak bláznivá, že ani nevím, co je to pud sebezáchovy. Místo aby mě o něčem přesvědčili, dokázali mi, že to tak opravdu je, v klidu, začínají scény a nářky, a z toho pramení všechny nepříjemnosti. Ale vidím v tom dobrou stránku a považuji to za poslané Bohem, aby ukázal, jak je špatné tak jednat, a aby mě naučil, jak bych měla jednat ke svému muži a dětem. To, co jsem řekla o dnešní scéně, je bezpochyby přehnané, ale podstata je čistá pravda. Od jedenácti do dvanácti jsem se procházela. Šly jsme až k paní Mortierové a pak jsme se vrátily. Nebylo tam skoro nikoho - až při návratu jsem viděla Audiffreta, který nikdy nepodívá a prochází s očima upřenýma před sebe afektovaným způsobem. Ale já to posuzuji takto: když vás člověk při míjení podívá, znamená to, že jste pro něj jako všichni ostatní. Ale když vás mine, aniž by se na vás vůbec podíval, dívaje se dopředu afektovaným způsobem, jak jsem právě řekla (netýká se to toho pána, mluvím obecně) - znamená to, že pro něj něco znamenáte. Že vás hledal, a když vás zahlédl zdálky, chce ukázat, že se na vás nedívá, že si vás nevšímá. Soudím trochu podle sebe. Dělá se to, aby člověk vzbudil zájem. [Na okraji: Nebo člověk pociťuje potěšení či nelibost při pohledu na danou osobu.] Odpoledne prší a vůbec mě nemrzí, že jsem vyšla ráno; vyjely jsme jen na hodinu v kočáře (stejné šaty, šedý banditský klobouk mé tety, docela dobré), málo lidí. U Delbecchiho jsem koupila tři malé sešitky na pokračování tohoto deníku. Dnes ráno jsem slečně Collignonové ukázala nějakého uhlíře a řekla jí: Podívejte, jak ten muž připomíná vévodu z Hamiltonu! (Je to trochu pravda, zdálky.) Řekla mi s úsměvem: "Jaká hloupost..." Dělá mi obrovskou radost vyslovit jeho jméno, ale vidím, že když člověk nikomu nemluví o tom, koho miluje, je ta láska silnější. Když o něm mluví neustále (to není můj případ), láska slábne. Je to jako lahvička s lihem - když je zazátkovaná, vůně je silná, ale když je otevřená, síla se vypařuje. Právě to činí mou lásku silnější a silnější - protože o něm nikdy neslyším mluvit ani o něm sama nikdy nemluvím. Držím si ho celého pro sebe. Dnes jsem měla hodinu zeměpisu o Americe. Při hledání ostrova mě do očí udeřilo to kouzelné jméno Hamilton - "Hamiltonův ostrov" v Severním ledovém oceánu. Byla jsem jako zasažená bleskem! Necítila jsem zem pod nohama, zdálo se mi, že jsem nevím kde, nevím jak. Srdce mi bušilo, byla jsem doslova celá rozrušená. A ještě mohu pochybovat, že ho miluji? (Lekce o Hamiltonovi ještě nepřišla, čekám na ni s mrazením.) Mohu váhat? Ach! Ne, ne, miluji ho, zbožňuji ho, on je první, koho miluji, protože jsem necítila tak silné emoce, když jsem milovala Boreela. Možná se mi to tak zdá, protože to druhé už pominulo. Mohla bych to ověřit, kdybych tehdy psala, co cítím, ale psala jsem jen značkami, které nic nedokazují. Celý den sním o tom, jak by to bylo, kdyby přijel k nám do Ruska na venkov (to je ale podivná fantazie), ranní procházky do lesa, všemožné výlety. Můj Bože, můj Bože, jak ho miluji! Kdyby to věděl! Ale s Boží pomocí to jednoho dne bude vědět. Důvěřuji Bohu, modlím se k Němu a On mi dá. Dal mi všechno, co jsem dosud mohla mít - proč bych nemohla doufat, že mi dá zbytek později? [Napříč stránkou: Je to přece jen silné, rozrušit se do té míry, že člověk prožívá skutečné emoce kvůli ničemu.]