Sobota 5. dubna

# Sobota 5. dubna Krásné počasí. Před sedmou na terase s knihou. Moře, nebe, vzduch nádherný! Nelze popřít Boha! Chtěla jsem jet do Monaka, dnes jsou střelecké závody, a nevím, jak se to stalo - buď jsem otálela, nebo to udělali naschvál. Jsem ve strašné náladě, stejné jako ten den, kdy jsem nešla na únorové závody. Plakala jsem, maminka mi nabídla, že půjdeme ve tři, souhlasila jsem, ale když přišly tři hodiny, odmítla jsem. Při diktátu jsem v duchu plakala. Jsem tak zarmoucená. Oškubávala jsem kopretinu a řekla mi, že on je dnes v Monaku. Druhá řekla, že ne, ale že ho uvidím na posledních závodech a dokonce se s ním seznámím. Ach! Kdyby tam dnes byl, nikdy bych si nepřestala vyčítat, že jsem nevynaložila dost úsilí tam jet. Je to moje chyba, nechala jsem to plavat. Ach! Ale v pondělí pojedu, prosím Boha, aby mi to dovolil. Kopretina říká, že ho uvidím - to přichází od Boha! Na promenádě (sametové šaty s černým kašmírem, klobouk bandita) jsme šly všude hledat klobouk a v ulici Gioffredo jsem ho našla; ozdobí mi ho do pondělí. Chtěla bych šedý plstěný jako ten druhý. Večer v opeře „Lucrezia Borgia". Herci zpívali dobře, primadona Scarati se překonala - obvykle zpívá tak špatně a nepříjemně, ale dnes bylo všechno naopak; zpívala velmi dobře. Divadlo plné, několik lidí docela slušně oblečených (růžové šaty, vyčesané vlasy: dobré). To jsou moje hodnocení: špatné, docela dobré, dobré a velmi dobré. Škoda, že tam nebyl nikdo, kdo by se na mě díval. Nikdy neříkám nahlas svou touhu, aby mě viděl, protože takové štěstí mi připadá nadpřirozené a příliš velké. Nedívám se na něj jako na ostatní - je jako nedosažitelné božstvo. Zdá se mi, že bych se neodvážila s ním mluvit. Představuji si okamžik, kdy by se mnou mluvil!!! Ach! Ne, měla bych odvahu, jen kdyby se mnou mluvil. Je to tak velké štěstí ho vidět, že si ani nedokážu představit víc.