Čtvrtek 20. března

# Čtvrtek 20. března Po dlouhých katastrofách s účesem (černé hedvábné šaty, klobouk s růžemi) - na promenádu ve dvou se slečnou Collignonovou. Šly jsme se zeptat, jestli by slečny Pattonovy mohly jít s námi na hudbu. Pan a paní Pattonovi velmi milí - ale dcery měly hodinu. Tak jsme šly samy na hudbu, která teď pokračuje až do půl páté. Mimořádné množství lidí! Takové, jaké jsem už dlouho neviděla. Byla jsem okouzlená, nadšená - opravdu tam bylo ohromné množství lidí, sotva se dalo najít místo. Všichni byli tam - tedy elegantní společnost, tahle věta znamená elegantní společnost. Jak mě to baví! Viděla jsem Boreela několikrát pěšky, přecházel promenádu před naším kočárem, když jsme vyjížděly z rue du Lavoir. Docela se na mě díval, ale nejsem spokojená. [Na okraji: Právě dnes jsem si zvlášť všimla, jak špatně chodí.] Ale musím na něj zapomenout! Už o něm nemluvit! Ani na něj nemyslet! Taky jsem na něj zapomněla. Nemluvit o něm - mluvím o něm jako o všech ostatních, až na to, že ho jmenuji zvlášť, protože sleduji jeho úmysly. Chci, aby mě miloval. A nemyslet na něj - už na něj nemyslím! Opravdu jsem k němu lhostejná. Připadá mi lepší než ostatní, to je pravda. Ale nic víc. [Na okraji: Aby mě miloval! Jaká hloupost v mém věku!] A když o něm něco píšu, je to jen proto, že chci uchovat, co teď cítím. Protože když o tom nebudu mluvit, stejně budu myslet na to, jak získat jeho lásku. Tak je lepší psát - bude mě to bavit, až to budu později číst. Ne, ne! Nechci ani psát, protože to ho udržuje v mé mysli. Budu vědět, že jsem si určitě všímala, když jsem ho viděla, jestli se na mě hodně díval. Ale už nebudu psát nic, protože si nic nezasloužím, když nedokážu přinést tuto oběť. Ne, to se nedá nazvat obětí! Chtěla jsem jen psát ze zvědavosti pro budoucnost. [Na okraji: Je to tak špatně napsané, že se mi z toho dělá špatně.] Jsem celá nešťastná, že se už nemůžu zabývat jím ani vidět vévodu. Jsem celá smutná, že se už nemůžu bavit s Boreelem. A jsem ráda za tento smutek - aspoň něčemu odolávám! Potrvá to ještě nějakou dobu, zvlášť když jsem ho viděla. Ale ovládnu se a přejde to. Říkám to proto, abych už potom nic nepsala. Viděla jsem dnes Gioiu jako královnu. Vypadala naštvaně. Ach! Kdyby to s ním bylo u konce! Večer přišel Barnola. Pověřila jsem ho, aby zjistil jméno té dámy, co se směje. Nemůžu psát dál - bojím se, že někdo vejde. Jsem ve svém pokoji. Ach! Můj Bože, dej mi vévodu [Přepsáno: pětník, hlupáku]