Středa 19. března

# Středa 19. března Počasí docela hezké, vzduch čistý jako po dešti. Kolem páté déšť. Na promenádě (modré šaty) - konečně si můžu užít hezkého počasí! Viděla jsem všechny a jsem šťastná. Hodinu v kočáře, pak pěšky - ale chytil nás déšť! Musely jsme vzít drožku. Přišla jsem o půl hodiny procházky. Kdo nezažil žízeň, nemůže si vychutnat vodu. Je to pravda. Dřív bylo vycházení něco obyčejného - kromě doby Boreela, kdy jsem vycházela kvůli němu. Vracela jsem se smutná, nešťastná, skoro s pláčem, když jsem ho neviděla nebo viděla jen jednou. Přirozené - velmi jsem ho milovala. Byla to moje první láska, která přišla sama. Teď je vycházení velká radost. Ne kvůli někomu - prostě proto, že jsem o to byla pár dní připravená. Teď chápu, co je to sokyně. Vlastně - to není správné slovo. Můžu já být její sokyní? Viděla jsem ji v černém. Má ve výrazu něco, co může mít jen žena, které nic nechybí. Hlavu [Přeškrtnuto: skloněnou] nakloněnou trochu na stranu, dívá se na všechny, jako by říkala: Jsem šťastná, mám všechno, co chci. Divím se, že existují nešťastní lidé. Málo mě zajímají. Jsem mocná - nikdo mi neodolá! Jen tohle přesvědčení jí dává ten výraz. Je krásná! Ano! Co jsem já vedle ní? Ubohá stvořenice! Jak jsem rozrušená, když ji vidím! Vyvolavá ve mně stejně silnou emoci jako on - ale jinou. Bolestnou. Ukazuje mi, jak jsem od ní vzdálená. Málem jsem se začervenala. Ona o ničem netuší. Když jsem ji viděla jít domů, myslela jsem, že za ní půjde on. Bála jsem se ho vidět před ostatními v kočáře. Kam schovat zmatení? Modlila jsem se, abych ho neviděla. A neviděla - i když jsem chtěla. Můj Bože, jak odolat touze ho vidět a jak se neprozradit? Neodvažuji se Tě prosit, abych ho neviděla! Nevím nic. Spoléhám se na Tvou svatou vůli. Ale proč se cítím pod ní? Jsem víc, protože jsem počestná, a ona... Ale on to neocení. Dává jí přednost. Chce žít svobodně. Byl by se mnou svázaný? Nenávidím ji! Nemyslela jsem, že toho budu schopná. Ach! Kdyby ho můj hlas mohl jednoho dne dostat k mým nohám...! Můj Bože, pomoz mi!!! Večer má teta, Dina a já na malém večírku u paní Teplakoffové (modré hedvábné šaty, docela dobré). [Napříč stránkou: Ve čtrnácti letech mě brali na večírky.] Bylo tam dost lidí - ne moc elegantních. Kromě Nerva nikdo z vyšší společnosti. Byla tam Hélène Howardová! Držely jsme spolu celý večer, smály jsme se, bavily jsme se. Teplakoffovi jsou velmi milí, přijímají výborně - mimořádně dobře, až moc na tuto společnost. Docela jsem se bavila. Kolem jedenácté jsme odešly. Měla být večeře, ale musely jsme pryč - Emil a Sophie dnes večer odjíždějí. Je smutné se loučit. Dokud tu byli, bylo to v pořádku. Ale když odjeli... bylo mi jich líto, chudáci! Podával jí rámě. Bylo to dojemné.