Úterý 18. března

# Úterý 18. března Takové strašné počasí! Vítr, déšť, kroupy. Nikdy v životě jsem nic takového neviděla. Je tma jako v sedm večer. Nejhorší počasí, jaké jsem kdy zažila! A jak mě to nudí! Všechno se změnilo - nevycházíme. Už je to skoro čtrnáct dní špatného počasí. Úplně jsem si odvykla vídat lidi. Na promenádě jen pár neznámých. Staří známí buď nevycházejí, nebo odjeli. Smutné. Takhle nemůžu žít! Nudím se, že nikoho nevidím. Neže bych toužila vidět Boreela - chci vidět všechny! Píšu to, aby až budu číst svůj deník, nemyslela si, že když ho nechci jmenovat, mluvím obecně. Ne - vůbec mi nepřišel na mysl, když jsem psala. Skoro na něj nemyslím. Myslím jen na něj - na toho, koho miluji! Kde je? Ach, Bože můj! Ať je kdekoli, moje modlitba ho následuje. Prosím Pána Boha, aby ho chránil, aby od něj odvrátil všechny nepříjemnosti, všechna nebezpečí! Můj Bože! Drž ho v bezpečí. Slečna Collignonová začíná být protivná. Včera u večeře jsme mluvily o salonech. Říkala jsem svůj názor, nesouhlasila jsem s ní. Mimo jiné mi řekla - drzým tónem - že jsem nikdy nebyla v krásném salonu! Odpověděla jsem jí stejně. Vstala a odešla od stolu. Dnes při hodině jsme se k tomu vrátily. Řekla jsem jí, že nesnáším, když se mnou někdo mluví drzostí. Odpověděla. Mluvily jsme - hádaly se - ale mé svědomí je čisté. Neřekla jsem nic přehnaného. Jen jsem ji pokárala za nezdvořilost vůči nám všem. Protože když JÁ jsem neviděla krásný salon, tak ostatní taky ne! Už měsíce mluví tím panovačným tónem. Myslím, že odchází - a není mi to líto. Dřív, když ještě nebyla taková, bych litovala. Teď? Ne. Budu dokonce ráda! Dostanu Angličanku a budu mluvit anglicky. Všechny tyhle dny se trochu mluví o jménu Hamilton. Dělá mi to obrovskou radost - když se teda nezčervenám!