Pondělí 17. března

# Pondělí 17. března Na nádraží - doprovázíme Emila a Sophie (černé šaty, šedý kabátek). V Itálii byla nehoda na železnici, takže nechtějí brát kufry těžší než padesát kilo. Sophie musela všechno vybalit a ze dvou kufrů udělat čtyři. Odjíždějí zítra. Pak k Howardovým pro knihu - ani jsme nevystoupily z kočáru. Zpátky pěšky po celé promenádě. Viděla jsem slečnu de Galve. Jak je nádherně oblečená a učesaná! Kdo jí asi šije šaty? Je tak roztomilá - má takový milý výraz, plachý, dětský. Kdo by řekl, že umí kouřit a nosit tak hluboké výstřihy jako onehdy večer! Chtěla bych být učesaná a oblečená jako ona - jednoduše, ale vybraně. Dina mi dnes ráno řekla, že včera byla Gioia v divadle. Se svou starou a nějakým pánem! Že by vévoda přišel o peníze a ona ho opustila? Ne, já to chápu. Dokud měl vévoda dost peněz, aby jí zabránil mít jiné, platil. Ale teď je skoro na mizině - a ona přece nemůže zůstat bez příjmů. Ale jak to on snáší? Ach! Vždyť ji nemá jako manželku jen pro sebe. Ví, že patří jemu i jiným. Takže když je s jiným mužem, neznamená to, že by k ní vévoda nebyl blízko. [Napříč stránkou: Jaká naivita!] Není to jeho žena. Je to drahá kokotka, kterou platí. Ale kdyby ji bral jen tak, proč s ním cestuje? Proč k ní chodí každý den? Ne - drží ho pevně v hrsti. Nic nechápu. Jak si to mám vysvětlit? Umím jen prosit Boha o pomoc. [Přeškrtnuto: aby vyslyšel mou modlitbu.] Jak ho miluji! Opravdu ho miluji, i když ho nevidím. [Napříč stránkou: Hlavně od té doby, co ho nevidím.]