Neděle 16. března

# Neděle 16. března V kostele (černé hedvábné šaty) úplně sama. Po mši jsem mluvila se všemi známými. Soutchine a ještě někdo, koho neznám, se ptali na mámu. Měly jsme několik návštěv. Pak na koncert (kabát z vikuně) - spousta lidí, ale takový vítr! A ten prach - hrozné! Několikrát jsme viděly Boreela. Měl světlý kostkovaný kabát, moc hezký. Ten Polák, jehož jméno neznám, měl kabátek jako baron Merck. Když vidím Boreela, pořád něco cítím. Ale jsou to jen zbytky minulé lásky. A taky - je to nejelegantnější mladý muž v Nice. Ani jednou jsem se mu nepodívala do tváře, takže nevím, jestli koukal na mě. [Na okraji: Kdy to skončí? Čtu to s odporem.] Přesto mě zajímá. Ještě se nepředstavil - a to jsem mu tak jasně dala najevo, že se mi líbí! Asi náhodou, samozřejmě. [Vloženo: To není pravda.] Musím se vzdát i myšlenky na to, že ho podmaním, abych si zasloužila vévodu? To je ta otázka.^[1] ¹: V originále anglicky: "That is the question" Myslím, že ano. Ale když o Boreelovi nebudu psát, budu na něj myslet - což je totéž. Ach! Jsem tak ubohá, že se nedokážu přinutit k takové maličkosti? Abych později získala tak velké štěstí? Pak si ho nezasloužím! Musím odložit všechny myšlenky na Boreela. Nesmím na něj myslet, nesmí se mi líbit. Vždyť jsem to řekla: když nemám jednoho, líbí se mi druhý! Musím se k tomu donutit. A on - jako naschvál - se obléká podle mého vkusu. Ale to nic! Zlomím sama sebe. Budu se snažit na něj zapomenout. Vlastně - neměla bych používat tak velká slova. Jde jen o to přestat se jím zabývat. Jenže jak na něj můžu zapomenout, když ho vidím každý den? A jak na něj nemám myslet, když je tak krásný? Ale co jsem to slíbila?... Vím to. A svůj slib dodržím. Není to zábavné, ale udělám to. Abych si zasloužila!... [Napříč stránkou: Je to hloupé, neměla bych psát tolik hlouposti.]