Čtvrtek 13. března

# Čtvrtek 13. března Strašně prší, je tma - takové počasí je děsné! Obrací mi to celý život naruby. Už nevycházím jako dřív, nevidím nikoho ze společnosti, nemůžu se pořádně obléct. Buď lije, nebo fouká takový vítr, že všichni buď utečou do Monaka, nebo sedí doma. Dřív, když bylo hezky, všechno bylo tak pravidelné. Hodinu jsem jezdila v kočáře, hodinu chodila pěšky. Viděla jsem všechny lidi, toalety, pozorovala jsem, pozorovali mě. Všichni ti lidé - i když je neznám - mi připadají jako známí, jako přátelé. Nudím se bez nich. Baví mě ženská i mužská společnost. Nejvíc mám ráda společnost lady Howardové, protože tam jednou byl vévoda, můj [Přeškrtnuto: milovaný, můj drahý]. Kde je teď? Jak bych to ráda věděla! Nesmím myslet na Boreela, abych si zasloužila Hamiltona. Nezasloužím si ho, když si budu vymýšlet nějaké Boreely. Chci-li tak velké štěstí, tak mimořádné štěstí - být vévodovou ženou - nesmím myslet na nic jiného. Kdyby šlo o něco obyčejného, mohla bych si to dovolit. Ale když toužím po něm? Ne. On není jako ostatní. Chci-li si zasloužit štěstí, po kterém toužím, musím myslet jen na to. Ale co když doufám marně! Ach! Jak jsem špatná, proč věřit špatným věcem, když je ke mně Bůh dosud tak dobrý! Kolem poledne se vyjasnilo. Možná půjdu na koncert a uvidím Boreela - ale počkat, vždyť jsem si právě řekla, že na něj už nesmím myslet! Abych si později zasloužila vévodu z Hamiltonu, musím teď všeho nechat. [Na okraji: To opomenutí bylo úmyslné. Mluvím o Boreelovi ze zvyku.] Ale když toužím vidět Boreela, není to kvůli mně, je to kvůli němu a kvůli pomstě. [Na okraji: Hlupačka. Ach, jaká blbka!] Kolem poledne se uklidnilo, pak zase pršelo, až konečně kolem půl třetí - hezky! Slunce, ale strašný vítr. Jely jsme kočárem na koncert (zelené šaty, šedý kabátek - vypadala jsem skvěle). Hrozně mě štve, že mě Boreel neviděl. Dnes jsem byla tak hezká! Určitě je v Monaku - je tam princezna Souvoroffová. Zajímavé. Teď už vím, co chci. Miluji vévodu. Slavnostně slibuji - nebudu si už všímat nikoho jiného! Dnes mi jako by nějaký hlas řekl: Přestaň myslet na Boreela a dostaneš vévodu. Nesmíš dělat nic, abys ho viděla, poznala, mluvila o něm. Prostě nic, co se ho týká. Je to velká oběť, ale stojí to za to. Bylo by příliš snadné dostat, po čem toužím, bez oběti. Takže si to ukládám. Slibuji to splnit. V tomhle deníku budu o Boreelovi mluvit - ale jen abych napsala, jak se do mě začíná zamilovávat^[1]. Chci, aby mě miloval. Ne navždy - to je zbytečné. Ale nějakou dobu, hodně silně. Aby byl tam, kde jsem byla já. A abych se pobavila. ¹: V originále anglicky: "on his way to fall in love with me" [Na okraji: Už mě unavuje říkat, že je to hloupé, sotva to stojí za opovržení.] Ten slib je krutý. Těžký. Hořký. Ale odměna, která mě čeká, za to stojí. [Na okraji: Máma leží v posteli.]