Středa 12. března 1873

# Středa 12. března 1873 Šedivý den, kolem druhé trochu pršelo, pak docela hezky, ale šedo, je větrno. Mámě je lépe, ale zůstává v posteli. Zase přišlo spoustu lidí ptát se na její zdraví - jak jsou všichni milí! Na promenádě (černé šaty, šedý kabátek) jsme z kočáru zahlédly Boreela ve fiakru. Nejel přímo proti nám, ale právě v tu chvíli jsem se náhodou otočila. Uviděla jsem ho - upravoval si klobouk. Viděl mě. Spěchal domů. Klobouk měl pomačkaný - jako vévoda. Markevičová se ptala, kdo to je, a mluvila o něm. Nechalo mě to chladnou, nezčervenala jsem. Pak jsem viděla jeho fiakr čekat u dveří. Kolem páté jel kolem znovu, tentokrát přímo proti nám - na nádraží. Chová se úplně jako Hamilton. Dokonce se i podobně obléká, kopíruje pózy Jeho Jasnosti, vede stejný život - jen bez Gioii. Jenže na to nemá! To všechno sluší vévodovi (ani jemu ne moc dobře), ale Boreelovi? Ne. Mohla bych ho nechat trpět - ale jen takového, jaký býval. Když člověk není mimořádně bohatý a urozený, musí žít jako ostatní ze společnosti. Jak žil dřív. (Jaké pohoršení, srovnávat toho šaška s Hamiltonem!!! Je směšné, že o něm mluvím každý den.) Opravdu mě rozčiluje ten darebák Boreel. Je mi ho líto a jeho způsob života musí být hrozný pro jeho matku. Opravdu, opravdu mi ho je líto^[1]. Nikdy bych nevěřila, že budu toužit ho vidět. Slzami neudržíme, co jsme ztratili - to je pravda. Bylo tak samozřejmé vídat ho denně, a teď? Skoro se neukazuje. Na druhou stranu - má pravdu. Nechává se žádat. ¹: V originále anglicky: "that naughty boy Boreel I am very sorry for him and his life manner must be very painful to his mother; I am indeed very, very sorry for him" (K čertu s Boreelem! Asi jsem neměla o čem psát.) Dnes vypadal Boreel velmi dobře. Cestou domů jsem byla jen s Dinou a Emilem. Zastavila jsem se u domu číslo 25 - tam bydlí ta dáma, co se pořád směje. Ptala jsem se domovníka na volné byty. A taky kdo bydlí v prvním patře vpravo. „To jsou Američané, vikomt Pristitieff," odpověděl. Ten domovník je určitě hlupák - vůbec nic neví. Doma jsem vyprávěla o své detektivní výpravě. Večer - nečekaně do opery! „Lucie z Lammermooru" s mademoiselle Franchino. Šly jsme: Sophie, Dina a já (černé hedvábné šaty, bílý šátek, modré a růžové mašle). Celkem dobré. Bylo tam pár lidí ze společnosti. Vedle nás seděla paní Bravurová s dcerou - ta měla výstřih až bůhvíkam! Opera byla výborná, hlavně díky mademoiselle Franchino. Na balet „Nelly" jsme nečekaly - přešly jsme do Francouzského divadla za tetou a paní Walkevičovou na „Ples ve vyšší společnosti". Paní Dumasová recitovala scény z „Lakomcovy dcery" a ještě něco dalšího - to jsme ale nestihly. Málo lidí, ale bylo to fajn. U Lewinů pak strašný povyk. Docela jsme se pobavily. Tak, končím svůj druhý sešit - středa 12. března 1873, jedna hodina po půlnoci. Nice, Promenade des Anglais, 51, vila Acqua Viva, Marie de Baschkyrtseff [sic] (1874. Konec tohoto sešitu je hloupý.)