Pátek 14. března

# Pátek 14. března Hezké počasí, ale větrno. Ráno v učebně - slyším rachot kočáru z Rue de France. Vykouknu - a vidím kočár vévody z Hamiltonu! Čtyřspřeží! Jede ke Gioie! Ach! Bože můj, vrátil se? Pane, smiluj se, pomoz mi! Když je tady on, je tady i ona. Bože! Můžu jen prosit o pomoc! Celá se třesu z toho, že vidím jeho kočár. Jestli je tady, určitě se zúčastní střelby na holuby v dubnu v Monaku. Musím tam jet... pokud Bůh dá. Na promenádě (černé šaty, kabát z vikuně) nebylo moc lidí. Viděla jsem paní Paskevičovou - byla jsem tak ráda! Ne kvůli ní samé. Vlastně trochu ano. Ale hlavně proto, že všichni tihle lidé mi připomínají Baden-Baden^[1]. Tam jsem mohla vídat vévodu - zůstával skoro pořád na promenádě. Kdybych ho tehdy milovala! Ale ne, nemělo by to smysl. Byla jsem dítě. Kdybych teď mohla strávit léto v Badenu! ¹: Pozn. překl.: Lázeňské město v Německu. [Napříč stránkou: A teď mi je čtrnáct.] Bože můj! Dědeček se seznámil s vévodou v obchodě. Mluvili spolu! Kdybych jen tušila, co se stane, udržovala bych tu známost. Mluvila bych s ním sama, vždycky bych si našla nějakou záminku být s papou. A teď? Teď by mě zdravil! Ach! Ale proč snít o minulosti, která se nevrátí! Byla jsem stejně ráda, že vidím paní Paskevičovou, jako když jsme ve středu potkaly pana Noleyho. Nechaly jsme zastavit kočár a mluvily s ním. Zapomněla jsem to napsat do „středy". Jak bych ho chtěla vidět! Zítra ve tři odjíždějí Sophie a Emil. Možná je doprovodíme do Monaka. Ach! Kdyby tam byl! Vévoda - protože o tom druhém už nemluvím tak vznešeně. Máma pořád leží v posteli.