Úterý 11. března 1873

# Úterý 11. března 1873 Slunce, ale velký prach a vítr. Zrovna jsem odpovídala z učení, když vběhl papa - celý vyděšený. Máma omdlela! Všichni jsme se k ní rozběhli. Polekala jsem se strašně. Mámě bylo opravdu zle. Nějaký nervový záchvat. Chvíli jsme se báli o její život. Jaké strašné chvíle! Vykřikla jsem a rozplakala se. Pak jsem se za to styděla - všichni to viděli! Slečna Collignonová dělala, co mohla, pobíhala sem a tam. To se mi na ní líbilo - byla pozorná a hodná. V domě zavládl strašný zmatek. Poslali pro několik doktorů. Ach! Ta hrůzná myšlenka - ztratit mámu! Ještě teď se třesu. Nikdy jsem nic tak silného necítila. Kolem třetí hodiny jí bylo díky Bohu a Walitskému lépe, ale zůstala v posteli. Když se stane něco strašného, nedokážu to popsat. (Ve dveřích jsem viděla prince Wittgensteina (viz 24. sešit)) Měla jsem jet na koni, ale nedovolili mi to^[1]. Emil měl odjet ve dvě, ale zůstal do zítra. ¹: Pozn. překl.: Pravděpodobně kvůli rozruchu v domě. V půl páté jsme vyjely v kočáře (černé sametové šaty, Dinin klobouk, celá v černém - vypadala jsem výborně). Škoda že mě nikdo neviděl, nikde nikdo. Během dne přišlo několik známých ptát se na mámino zdraví. Jak se všechno rychle rozkřikne! Dnešek byl den velkých rozruchů! Budu si ho pamatovat. Nikdy bych nevěřila, že dojde tak daleko - že budu toužit vidět Boreela. Teď se skoro neukazuje. Myslím, že on mě také chce vidět. Ach! Kdyby to byla pravda, byla bych tak šťastná. Nejvíc chci, aby mě miloval, protože si je tak jistý, že ho zbožňuji. Myslí si, že bych pro něj udělala všechno a hned si ho vzala. Možná trochu věří, že ho miluji - ale všechno ostatní je lež. Chtěla bych mu dokázat, že to on se má snažit o mě. I když původně jsem mu chtěla ukázat, že ho vůbec nemiluji. Štve mě, že si myslí, že ho miluji. Je na to pyšný! Dívá se na mě jako na „ubohou malou, která ho zbožňuje". Já ho chci mít u svých nohou! Chci ho vidět. Pořád se na mě dívá. Ach, kdybych mohla zvítězit!