Středa 5. března 1873

# Středa 5. března 1873 Krásné počasí. Měla jsem dvě hodiny klavíru. Dina má bolesti hlavy. Nevím proč, ale při hodině se mi najednou vybavil vévoda z Hamiltonu - jak velí na své jachtě, stará se o všechno, platí posádce, pečuje o každý detail. Viděla jsem ho před sebou: mladý, krásný, bohatý, svobodný, urozeného původu. Takový šťastlivec! Má obrovské příjmy a rozdává je moudře. (Což pravděpodobně nedělá, ale co na tom - takto jsem si ho představovala!) Připadal mi tak krásný, tak vznešený, tak kouzelný, že jsem užasla - jak jsem ho mohla vůbec byť jen na okamžik srovnávat s Boreelem! Tak moc ho miluji! A kvůli tomu mi jeho nepřítomnost připadá ještě nesnesitelnější. Je to strašné! (Jaká velká chyba pořád říkat miluji ho, to slovo se stává banálním.) Zůstat tady a jako jedinou útěchu mít [Přeškrtnuto: právo] pomyšlení, že se snad vrátí příští zimu! Připadá mi, jako by byl mrtvý. Jako by ho nic na světě nemohlo přivést blíž. Jaká strašná představa! Oči mám plné slz - a srdce ještě víc. Brečím. Kdybych ho nemilovala, mohla bych se utěšit. (Bohužel velmi přesná předtucha! A dnes mě udivuje.) Byl by pro mě dokonalý manžel ve všech směrech. A teď je pryč, ale kdybych ho aspoň nemilovala; co na tom, že mi vyhovoval postavením a jměním, vždycky bych si mohla najít jiného, jenže já ho miluji a to je moje trápení. Pomyšlení, že je s ním jiná žena! Ach! Bože můj! Trápí mě to. Ale vezměte mi to trápení a budu ještě tisíckrát nešťastnější - tahle bolest je moje štěstí, odeberte mi ji a budu nešťastná. Žiju jen tím. Všechny mé myšlenky, všechny mé touhy, všechno se soustřeďuje k němu. Vévoda z Hamiltonu je pro mě všechno. Boreel se mi líbil, pořád se mi líbí, ale to je něco jiného. Hamiltone, ach! Kdybys věděl, jak strašně tě miluji! Je to fráze stará a už dávno nemoderní. Dneska se přece ženy nemilují - stejně jako muži milují jen peníze. Muži milují ženy, když jsou módní a kvůli jejich společenskému postavení. Připadá mi, že jenom já umím doopravdy milovat. Láska k Boreelovi přišla sama od sebe, přirozeně, aniž bych si to uvědomovala. Ani nevím, kdy jsem poprvé pocítila [Přeškrtnuto: že ho miluji] tuhle otřepanost. Nikdo o něm nemluvil, nikdo nevěděl, že existuje, a najednou se mi zalíbil, padl mi do oka. Není to něco, na co bych si vzpomněla. Nemůžu říct: ten a ten den jsem viděla mladíka, který se mi líbil. Nedokážu si vybavit, kdy jsem si ho všimla. [Přeškrtnuto: Je to jako v románu] Nedokážu ten pocit ani popsat. Nenacházím slova, můžu jen říct: nevím kdy, nevím jak tahle láska přišla, prostě přišla, protože asi přijít měla. Chtěla bych to nějak vystihnout, ale nejde to. (Láska! Fuj! To není láska. Líbil se mi, to je všechno.) Láska k vévodovi je láska uměle vypěstovaná. Když jsem zjistila, že baron Finot není žádný baron, ale obyčejný Boreel, v mých očích najednou o všechno přišel - nejdřív mě to ranilo, pak mě napadlo, že kdybych mohla dostat vévodu, bylo by to ještě lepší než baron. Začala jsem o tom přemýšlet, ale pořád jsem pochybovala, jestli dokážu Hamiltona milovat. Připouštěla jsem, že by o mě mohl stát, ale nevěděla jsem, jestli ho dokážu milovat, dokonce jsem prosila Boha, ať mi dá schopnost ho milovat. Ale jakmile přijel, všechny pochybnosti se rozplynuly. Noc před jeho příjezdem se mi o něm zdálo a ve snu jsem se do něj zamilovala. Byl tak nádherný. Pak jsem ho uviděla doopravdy a sen mě nezklamal - byl úplně stejný. Od toho okamžiku ho miluji víc než cokoli na světě. Myslím jenom na něj. Miluji ho, a proto nemám klid. Bojím se, že se to lidé dozvědí. Ale kdyby mi někdo nabídl, že tyhle věčné úzkosti vymění za klid, nedala bych je - vždyť tohle trápení je moje štěstí. Bez toho nedokážu žít. Můj Bože, dej mi vévodu z Hamiltonu! (Prosím o malý peníz!) Spousta lidí na promenádě (modré šaty). Šly jsme pěšky a cestou jsme se zastavily pohovořit se Swiss Times^[1], kteří jeli v drožce. Zatímco jsem s nimi mluvila, zahlédla jsem v dálce Boreela s jeho jednospřežím. Blížil se k nám, my jsme pak šly dál a on nás minul - ani jsem se na něj nepodívala. Myslím, že jsem udělala dobře. Chci, aby usiloval o mě, ne naopak. Pak jel ještě jednou proti nám, podíval se na mě. Potom jsme nasedly do kočáru a viděly ho ještě jednou. Byla jsem vlastně ráda, že ho zase vidím. A víte, co mě na něm nejvíc přitahuje? Že za mnou vůbec neběhá a nesnaží se s námi seznámit - to mě rozčiluje. ¹: Pozn. překl.: Swiss Times - pravděpodobně přezdívka známé rodiny nebo přátel ze Švýcarska. (Byla jsem ráda, že ho vidím jako známého, nic víc. Máma byla u Vigiera.) Když přece vím, že lhostejnost přitahuje víc než zájem, proč se podle toho neřídím? Je nafoukaný, myslí si, že po něm šílím, a proto se tak vypíná. Když jsme ho pak míjely podruhé, šel pěšky. Otočily jsme se - seděl na židličce a upřeně se na mě díval. Působil znuděně, nepřítomně, určitě má nějaký milostný problém, dneska to na něm bylo vidět. (Nemyslí vůbec na nic.) Po tom všem, co jsem mu dávala najevo, budu najednou chladná. Ta náhlá změna ho překvapí, urazí se a bude chtít vědět proč. Ach! Jak bych se ráda pomstila. Ale popravdě - už se mi ani trochu nelíbí. Je krásný, to jo, ale nemiluji ho. [Přeškrtnuto: Má láska odešla, je daleko] Dnes večer jdeme k Pattonům na obyčejný večírek. (1874. Tyto dvě stránky jsou odporné a hloupé. Stydím se za ně. Víc než jinde je vidět, že jsem ve všem děcko.)