Úterý 4. března 1873

# Úterý 4. března 1873 Nádherné počasí, ale slunce nikde. Byli jsme na obědě v La Réserve^[1] (modré šaty) - naše rodina, Bach, Gabrielli. Spousta lidí, Bravura se svou partou. Pak domů, pěšky s Gabriellim. Večer jsme pořádali společnost: paní Howardová, Heléna a Líza (Heléna a Líza byly půvabné), paní Markevičová, hraběnka de Mouzay, paní de Daillens, hrabě Markoff, hrabě Etienne, pan Barnola, hrabě Gabrielli, pan Solemeff, pan Patton, pan Abramovič. ¹: Pozn. překl.: La Réserve - elegantní restaurace v Nice. Pili jsme čaj, bavili jsme se. Dina přišla převlečená za Číňanku, pak za jeptišku. Markoff si šel prohlédnout mé malby; jsem spokojená; bavila jsem se. (Pan Barnola zpíval, všechno bylo velmi pěkné), (fialové šaty, rozpuštěné vlasy, živůtek vpředu otevřený, velmi pěkné, tvář trochu unavená). Když jsme se vraceli z La Réserve, procházeli jsme přístavem, hrabě Gabrielli mluvil o vévodovi z Hamiltonu, o jeho jachtě, zastavili jsme se, abychom se zeptali, čí je ta jachta, kterou vidíme. Řekli, že není vévodova, že jeho a Wittgensteinova odjely před osmi dny. Takže odjel, ona taky, vždyť ji už nevidím! Ach! Zuřím! Takže ho neuvidím až do příští zimy a kdoví, kde tehdy budeme. Spíš kde bude on a co z něj bude. A takhle být jím úplně přehlížena. Říkám to pár slovy, ale řekla jsem všechno. Odjel, aniž tušil, že existuji. A i kdyby to věděl, jak rychle by zapomněl: k čemu jsem mu? Má ženu, kterou miluje. Ach! Myslím, že ji nemiluje, ale radši má svobodu, mít ženu, protože to patří k dobrému tónu, koně, manželku, střelba na holuby. To všechno jsou znaky velkého anglického lorda, který příliš brzy upadl do špatné společnosti (ne špatné, ale takové, která utváří muže). Jaké neštěstí! A já s tím nemůžu nic udělat. Nemůžu mu říct, že ho miluji, nemůžu, a i kdybych mu to řekla!... Ani by si toho nevšiml. Ach! Jak vyjádřit tu zuřivost, když člověk nemůže nic, nic, nic! Když jsem bezmocná, je to strašné! Ach, můj Bože, slituj se nade mnou! Ze slitování! Daruj mi vévodu z Hamiltonu! (Prosím o malý peníz!!!) Úpěnlivě Tě prosím! Když byl tady, měla jsem důvod vycházet ven, strojit se, ale teď! Tehdy jsem chodila na terasu s divokým tlukotem srdce, doufajíc, že ho uvidím aspoň na vteřinku. A teď! Ach! Můj Bože, skládám všechnu svou naději do Tebe! Od koho jiného bych mohla čekat pomoc než od Tebe? Zmírni mou bolest. Ach! Pane, víc Tě prosit nemůžu, vyslyš mou modlitbu. Ach! Tvá milost je nekonečná, Tvé milosrdenství tak veliké! Tolik jsi pro mě udělal, nemám snad právo doufat? Ach! Můj Bože, jedině Ty mi můžeš pomoci, proto Tě zapřísahám! Pomoz mi, jedině Ty mu můžeš vnuknout lásku ke mně. Ach! Dej, ať ho znovu spatřím, tak dlouho čekat do příští zimy! Ach! Kdybych mohla do Baden-Badenu^[2]! Můj Bože, udělej pro mě něco!!! ²: Pozn. překl.: Baden-Baden - prestižní německé lázeňské město, oblíbené místo setkávání evropské aristokracie. A ten druhý, chudák, je pohlcen tou strašnou propastí! Ach! Vzpomínám si, že loni zmizel na týden nebo dýl, myslím ve stejné době, to něco znamená. Ale bolí mě, že ho nevidím, oživoval promenádu, jeho tvář vyčnívala z toho nicejského davu. Chudák, jak ho lituji, že ho zkazilo to prokleté Monako. Chtěla bych ho zase vidět. (Zapomínám říct, že Boreelova vláda byla během minulé zimy, a když přijel tuto zimu, přijala jsem ho chladně, protože od léta jsem změnila názor. Lituji ho ze soucitu a nic víc. Myslím, že se příliš zabývám padlým Boreelem, ale žít bez vášně atd. atd. atd. atd.)