Pondělí 3. března 1873

# Pondělí 3. března 1873 Krásné počasí, velmi krásné. Ráno mi máma řekla, že viděla Boreela v Monaku, teta přidala s kokotkami, odporné atd., máma mi řekla tohle: - Chová se tak špatně, chtěla jsem mu vytknout, neviděla jsem ho s kokotkami, ale pozdravil mě a mluvil se mnou, řekla jsem mu, že jsem ho viděla často tančit s jednou ruskou dámou, tmavovlasou, drobnou (paní Šilovská), zčervenal. Pak mi řekli, že když mu máma mluvila o paní Šilovské, zčervenal, vstal od table d'hôte^[1] a přesedl si jinam, ale to nebylo kvůli těm slovům, to by bylo moc nezdvořilé. Určitě to bylo proto, že oběd byl mizerný. ¹: Pozn. překl.: Table d'hôte - společný stůl v hotelu, kde jedli hosté společně. Dnes je náš přijímací den, jak jsem spokojená, přišli všichni, kdo o tom věděli, bylo dost lidí, mezi jinými paní Markevičová, která zůstává na večeři. Na procházce, nejdřív v kočáře (černé hedvábné a sametové šaty, růžový klobouk), odvezly jsme Richauda do prádelny, pak pěšky, spousta lidí. Ale Boreel tam nebyl. Obecně se nudím, když nevidím svého... Jak bych to řekla? Toho, koho si všímám víc než ostatních. [Přeškrtnuto: Ach! Dělá mě to tak smutnou, tak smutnou, nevěřila jsem, že ho tak miluji. Jsem jako mrtvá, že jsem ho neviděla]. Včera jsem se ptala věštby, jestli na mě myslí: Odpověď „Ano, když tě vidí". Velmi pravdivé a velmi smutné. Ach! Bídák, s kokotkami v Monaku, takhle se spustit, to bych do něj neřekla! Já, která jsem si z něj brala příklad. Právě to mě k němu mohlo přitahovat, že je dobrý, jak se patří, milý, že má rád svou rodinu, že se chová slušně, že se nevláčí po Monaku s kokotkami, ale když tam jde, tak důstojně, vznešeně, a teď [Přeškrtnuto: co mě na něm může přitahovat?] jaké má zásluhy? Jeho tvář, to je málo, nelze milovat jen kvůli tváři, jistě, tvář hodně znamená, ale když už není nic víc!.... Byl úplně můj typ! Má rád svět, je marnivý, rád vidí a ukazuje se, zkrátka má rád všechno, co mám ráda já. Ach! Můj Bože, jaký zlý duch ho mohl za jediný den změnit! Možná miluje a bez naděje, ale láska má člověka dělat lepším; ano, šťastná láska, ale láska bez naděje! Ach! Myslím, že je to tak. Ne, ne, je prostě stržen, jak bývá strženo mnoho mladých mužů tou strašnou propastí! Monako! Ach, jaké prokleté místo! Kolik neštěstí způsobilo. (Jaké nadšení, můj Bože!) Jaký mor! Ach! Utečte odtud, všichni! Matky, manželky, sestry, utečte odtud, odveďte své syny, své bratry odtamtud, kde jsou ztraceni. Boreel začíná, chudák! Vévoda z Hamiltonu také začal a pokračuje, zatímco mohl žít šťastně, žít a být k něčemu užitečný, americké společnosti. Žije se špatnými muži a špatnými ženami! Žena, která ho ničí! Ale on si to může dovolit, dokud má z čeho, a dřív byl nesmírně bohatý. Ale Boreel není bohatý! Chudák, chudák, chudé dítě, to už není láska, to mluví křesťanská láska k bližnímu, lituji ho z celého srdce. [Přeškrtnuto: opravdu jsem z toho skoro nemocná.] Walitský řekl, že slečna Collignonová je nemocná jako Kukujev, který právě zemřel, že může žít pět let a že může zemřít za tři týdny. Kolik neštěstí najednou! (Není tak hloupý, aby se zruinoval, to byly dětské nápady. Řekli mi to, já to opakovala. To je všechno.) (Myslela jsem, že vévoda je skoro zruinovaný. Ujišťovali mě, že je to pravda.) I kdybych si vzala Boreela, jaký by byl můj život, zůstat úplně sama, to znamená obklopená banálními muži, kteří mi budou dvořit, pořádat slavnosti, kdybych na to ještě měla prostředky, a nechat se unášet vírem radovánek! To všechno je to, o čem sním a po čem toužím, ale s mužem, kterého miluji, po mém boku, který mě také miluje. Pak mi komplimenty těch hloupých a pitomých mužů budou připadat zábavné a všechny radovánky jako ráj! Ano! Ale bez něj! A ještě být záviděna mnoha lidmi: jak je šťastná, manžel zvlášť, ona zvlášť, to je šťastná žena! (To by bylo velmi zábavné.) Ale pro mě, vědět uprostřed každé zábavy, že možná právě v tu chvíli štípá nějakou lehkou ženu! Ach! To je ohavné, pláču, neříkám, že to bude dělat první rok manželství, ani ne druhý, ale potom!! (To, co tu říkám, je příliš nahé.) Jsa zvyklý vést rozmařilý život jako mládenec, bude v něm pokračovat i jako ženatý, první čas ho novota rozptýlí! Ale později! Můj Bože, kdo by řekl, že je to malá Marie, děvče sotva čtrnáctileté, kdo tohle všechno cítí! Ale co to říkám, jaké smutné myšlenky. Vždyť ho ani neznám a už se za něj vdávám. Jak jsem hloupá. Možná mě ani nebude chtít! (To je příliš špinavě morální.) To tedy ne! Ach! Ale já se stavím výš než on. Je na něm, aby se ucházel o mě, ne na mně. Budu pyšná, tvrdá, necitelná. Ale k čemu to je, copak mě miluje! Možná je teď v Monaku, takhle se chce vynahradit, a já ho marně miluji! Ach! Jak jsem zlá! Ale on s lehkými ženami, to nemůžu uvěřit. Myslela jsem, že je nad to povznesen! Opravdu jsem z toho všeho velmi rozhořčená. Teď jsem klidnější, je to vidět na mém písmu. Ten spontánní výbuch rozhořčení se trochu uklidnil psaním. Psaní uklidňuje, nebo sdělování svých myšlenek někomu. (To všechno by se hodilo pro někoho jiného a ne pro tohle zvíře.) Nestojí za to. Nikdy si ho nevezmu, i kdyby mě prosil na kolenou. Budu - ach! Zapomínám to slovo! - budu [Přeškrtnuto: necitelná] pevná, ne, to není to slovo, ale rozumím si. Nicméně kdyby mě miloval hodně, moc, kdyby beze mě nemohl žít... Plané řeči. Nenechme se dojmout! Nechci být slabá. Jsem pevná. Chci být rozhodná. Chci vévodu z Hamiltonu. Toho miluji, aspoň toho, jeho rozmařilý život mu může být odpuštěn. Ale tomu druhému ne! Když jsem psala „vévoda", vyrušil mě nějaký zvuk, myslela jsem, že mě někdo přistihne, protože i kdyby neviděli, co píšu, stejně bych se červenala. (Vidíš, má drahá, že Boreel není tak ztracený, jak si myslíš.) Jdu na večeři, k večeři jsme měli paní Markevičovou a Danilova. Pak se šlo do Francouzského divadla, „Heloisa a Abélard"^[1], já, máma, teta, Dina a Markevičová. Všechno, co jsem předtím cítila, mi teď připadá jako hloupost, a přesto to, co jsem napsala, je přesně to, co jsem prožívala. Teď jsem klidná. Později si přečtu, co jsem teď prožívala, připomene mi to minulé časy. ¹: Pozn. překl.: Heloisa a Abélard - slavný příběh středověké lásky, často zpracovávaný v dramatu. (Ale byla jsi, ubožačko, i tehdy vedle vévody z Hamiltonu!) Soňa hraje na klavír ukrajinské melodie a to mi připomnělo Černjakovku, a jsem celá unesená a jaké vzpomínky z toho místa mohu mít, ne-li na drahou Babu. Slzy mi vstupují do očí; jsou v očích a hned potekou; už tečou a já jsem šťastná, chudinka Baba, jak jsem nešťastná, že tě tu už nemám! Jak jsi mě milovala a já tebe taky, ale byla jsem trochu moc malá, abych tě milovala tak, jak jsi zasloužila! Jak se oddávám své fantazii a poslouchám ji, psala bych ještě, ale končím. Jsem celá dojatá těmi vzpomínkami, jaké bude mé dojetí, až si přečtu, co je zde napsáno, ačkoli vzpomínka na Babu si zaslouží víc, ale je to úplně jiný cit; je to uctivá, posvátná a milovaná vzpomínka, ale není živá, je bolestná a radostná zároveň. Ta druhá bude vzpomínka půvabná, živá, veselá. (Čtu si to znovu a mám pocit, že Boreel je malá legrace, dokonce neobratná, protože není gentleman, zatímco ta druhá vzpomínka je dnes stejně živá jako před rokem.) Ach! Můj Bože, dej mi v životě štěstí a budu vděčná! Ale co to říkám? Zdá se mi, že jsem na tomto světě pro štěstí! Učiň mě šťastnou, ach! Můj Bože! Žofie pořád hraje, zvuky ke mně doléhají jen občas a pronikají mi do duše! Neučím se úlohy na zítra, jsou Žofiiny jmeniny. Ach! Můj Bože, dej mi vévodu z Hamiltonu a budu ho milovat, udělám ho šťastným; budu šťastná i já, budu dělat dobro chudým. Je hřích věřit, že si lze koupit Boží milost dobrými skutky! Ale nevím, jak se vyjádřit! To, co jsem napsala o Boreelovi, všechny ty dojmy, těm bych ani teď nerozuměla, a zvlášť za nějaký čas. Ale jsou to přesně ty city, které jsem měla, a byly velmi živé. Končím z donucení, mám dnes náladu pořád psát.