Čtvrtek 27. února 1873

# Čtvrtek 27. února 1873 Nádherné počasí. Ráno v učebně ve čtvrt na osm slyším osobitý zvuk kočáru, podívám se a vidím kočár vévody z Hamiltonu, jak míří ke Gioie. Zachvěji se, vyvolalo to ve mně zvláštní [Přeškrtnuto: pocit] dojem, uvědomila jsem si, jak strašně ho miluji. Honem dokončím italský překlad a běžím na terasu, abych se tam učila věty, ale šla jsem tam kvůli vévodovi, myslela jsem si, že se bude od ní vracet. Marně jsem čekala, koukala jsem směrem ke Gioii a viděla jsem prázdný kočár minout její dům. Ještě jsem čekala, nic, nic a nic. Ach! Kdyby věděl tohle všechno, že jdu, běžím, jen abych zahlédla jeho kočár, když už si netroufám doufat, že uvidím jeho samotného. (Neříkala jsem to, ale každou chvíli jsem na něj myslela, vzpomínám si. Trhla jsem sebou při každém zvuku, který se podobal rachotu jeho kočáru.) V osm hodin a deset minut jsem šla dovnitř a sedla si ke klavíru. Máma mě zavolala a řekla mi: „S Howardovými je konec, teď jsou tu Tutščeffovi" atd. atd. Howardovi pořádali večeři, Tutščeffovi byli pozváni, my ne. Pak mi řekla, že jí včera v Monaku kníže Gagarin vyprávěl, že po plese v Cercle Masséna^[1] on, Boreel, Markoff a Guškovič^[2] večeřeli až do šesti hodin ráno a že Boreel tolik pil, až mu přišlo špatně, a vykládal, že je Prus, ale že bydlí v Holandsku. Připíjel na Prusko a tolik, tolik pil, to mě od něj strašně znechutilo a k tomu je ještě Prus. To všechno ho ode mě vzdálilo na sto honů. Včera byl ještě tak blízko a dnes! ¹: Pozn. překl.: Cercle Masséna - exkluzivní společenský klub v Nice, pojmenovaný po maršálu Masséně. ²: Pozn. překl.: Gouchkevitch - v češtině přepisujeme jako Guškovič. Co mě nejvíc znechutilo, bylo to, že pil, až mu přišlo špatně. To je odporné. Když se na něj člověk dívá, vůbec by to neřekl. Na pěší procházce se slečnou Collignonovou (modré šaty), spousta lidí, potkaly jsme Howardovy s matkou, přišly ke mně tak mile jako nikdy, chytily mě z obou stran pod paží a procházely se se mnou, šly jsme spolu koupit rukavice, já jeden pár. Pak na koncert, v kočáře s hrabětem Gabriellim, pak na projížďku, pořád v kočáře. Viděla jsem Boreela z velké dálky, naproti, jel strašně rychle, projel kolem nás, podíval se na mě. Dojely jsme až na konec a on taky zabočil, ale ne naproti, pozdravil mámu. Smála jsem se jako šílená a říkala „ten Prus" a fakt mě to rozesmálo. Zůstal pozadu a já se na něj taky dívala, opravdu je nádherný a dnes ani ne tlustý; nádherný, krásný, velkolepý! Představuji si ho opilého, jak říká Gagarinovi: „Vy jste Rus, prase, já jsem Prus, dobrý atd." Ach, jak mě to baví a jak se směju celý den, i když jsem sama. Pan a paní Richardovi nás navštívili. Nu, líbí se mi ještě víc, musí to být hodný chlapec. Nemiluji ho tak, abych si ho vzala, ne, ale to je zbytečné, všechno jsem to vysvětlila na předchozí stránce tady v tomhle deníku. Boreel se mi moc líbí, ale přimíchává se k tomu ještě něco jiného. Po tom všem je trochu k smíchu. Kolika proměnami prošel: 1° - baron Finot 2° - pan Boreel, Američan 3° - pan Boreel, Holanďan 4° - a nakonec pan Boreel, Prus, ale tomu nevěřím, myslím, že to říkal z legrace. Ať už je to jak chce, je krásný a líbí se mi, ale má ošklivou chůzi. Když zůstal pozadu, pozdravil mámu a pak zvedl klobouk, aby pozdravil buď mě, nebo podruhé mámu, to je záhada, ale já si myslím, že chtěl pozdravit mě, jenže jsem ztuhla; hned se vzpamatoval a začal si nespokojeně kroutit knír. Jestli jsem to byla já, koho chtěl pozdravit, jaký triumf, jaké štěstí pro mou pýchu. Myslím, že to jsem byla já, projel kolem nás ještě jednou. Už jsme ho neviděli, jel do Monaka, viděla jsem jeho kočár s jedním koněm vracet se na Nádražní třídu. (Dobře si ho představuji, měl krásnou naivní tvář a líbí se mi takový, jaký byl ten den.) Jely jsme k hraběnce de Mouzay (s Gabriellim). Je její přijímací den. Ach! Boreeli, Boreeli, nevěděla jsem, že jsi darebák, uličník, myslela jsem, že jsi hodný, poslušný chlapec. Ale to nevadí, dokonce to přidává na tvém kouzlu. Ale ne, jsi zkažený člověk, chodíš do Monaka, piješ, hraješ, ach, ach, ach, ty darebo. Táhni!