Neděle, 27. dubna

# Neděle, 27. dubna Chladno jako v zimě. V kostele (modré šaty), velmi chladno, jako v zimě. Pak na koncertě (celé černé sametové šaty, Dinin klobouk, vlasy rozpuštěné, velmi dobré), hodně místních lidí. Večer v opeře „La Favorita" od Donizettiho s paní Galletti. Šly jsme bez rezervované lóže, ale vzaly jsme si jednu při vstupu (růžové šaty, učesala jsem se podle Allardové, docela dobře, velmi dobře). Divadlo zase plné, místní lidi, jaká spřež! Galletti zpívá velmi dobře, celkem jsem spokojená. Je to poprvé, co vidím „Favoritku". Při návratu jsme našly mámu, která je nemocná od vpádu té Tolsté, velmi špatně, v naší nepřítomnosti měla záchvat, je jako vrtošivé a tvrdohlavé dítě; všechny rozčiluje tím, že nechce dělat nic z toho, co říká Walitský, dělá to schválně, říká věci, které nemají zdravý rozum. Kdyby věděla, jak mi ubližuje! Nevím, jak jsem už řekla, vyjádřit své city, když jde o mou matku, protože to přesahuje všechny popisy. Umírám při pouhé myšlence, že bych ji ztratila! Měla jsem něco říct, ale ona mi to vyhnala z hlavy, a pak, nevím, jak budu mluvit o Hamiltonovi nebo Boreelovi po tak vážném tématu. Vzpomněla jsem si na Boreela a řekla jsem si, že když jsem ho milovala, milovala jsem ho opravdově, nebylo to kvůli jeho okolí; ostatně nebyl nijak skvělý, když jsem ho milovala, byla to nezištná láska, která mohla trvat navždy, kdyby toho uměl využít. Jednoho dne toho bude litovat, protože pro něj jsem navždy ztracená. Nemá pravdu, protože to opakuji znovu, zde je důkaz mé nezištnosti, milovala jsem ho, když vůbec nebyl skvělý, je pravda, že byl baron Finot s pěti dostihových koňmi, ach! jak se pomlouvám! Milovala jsem ho dlouho, aniž bych věděla, kdo je, teprve o několik měsíců později mi řekli, že je baron, jeho pes často přicházel k nám a následoval nás na ulici, na obojku jsme četly „M. Robert Boreel". Ale když nám řekli, že je baron, snáze jsem tomu uvěřila, protože mi to umožňovalo milovat ho navždy, škádlili slečnu Collignon s Boreelem. Po jeho odjezdu jsem se dozvěděla, kdo je. Pak jsem pomyslela na vévodu, ale když se vrátil, má láska k němu se stala nejsilnější. Ale neuměl toho využít, ani se nedal představit, choval se jako lump, rozčiloval mě! Ale když konečně přišel vévoda, zmizel, rozplynul se, neexistoval, ten druhý byl vším. Tehdy jsem viděla, koho skutečně miluji! Byl to Jeho Jasnost vévoda z Hamiltonu^[1]. ¹: V originále anglicky: "His Grace the Duke of Hamilton" Dnes večer v divadle byl se mnou, ostatně mě nikdy neopouští, je stále před mýma očima. Představila jsem si dva obrazy. Jeden, já v pozadí lóže, zatímco se zpívají nádherné árie, a Boreel vedle mě, drží mě za ruku; druhý, totéž, ale místo Boreela vévoda. První byl lhostejný, ale u druhého jsem opravdu cítila jeho ruku ve své, mluvil ke mně tiše, dotýkal se mé ruky svými rty... Srdce mi zabušilo, zčervenala jsem a vzpomněla jsem si, že jsem v divadle, že se na mě dívají, že nesmím vypadat jako zasněná. Totéž se mi stalo dnes na koncertě, chtěla jsem se oddat svým snům, lehnout si v kočáře, ale zase ten svět, který se na nás dívá! Ó, můj Bože, dej mi vévodu! Zbožňuji ho! Je stále přede mnou, má myšlenka je stále s ním! Chraň ho, můj Bože, před všemi nebezpečími. [Dvě stránky vytržené a nahrazené dvěma listy s následujícím textem: Už je to dlouho, co jsem viděla vévodu naposledy, divím se. Čím vyplním zbytek, když ho už neuvidím. Četla jsem dobu, kdy jsem ho vídala, a budu to číst znovu, zdá se mi, že jsem nečetla, že ho ještě uvidím. Je hloupé a pobuřující, že jsem tehdy tak špatně psala! Ten den, to dopoledne spíš, si ho pamatuji do nejmenších podrobností, a tehdy jsem tak málo a tak hloupě mluvila! Ubohá! Nikdy si to neodpustím. Stále čekám při čtení a divím se, že doba, kdy jsem ho vídala, je tak chudě vyprávěná. Stále se mi zdá, že jsem nepřečetla vše. Je to ubohé a ošklivé a neúplné.]