Neděle, 20. dubna

Krásně, déšť skrz slunce, pak zataženo a krásně.

Velikonoce. Svatý svátek.

Vstala jsem v jedenáct hodin. Lise Howardová mi přišla blahopřát, byla jsem v košili, zůstala se mnou v ložnici. Pak přišly návštěvy.

Přinesli mi klobouk, jako má slečna de Galve, ale z italské slámy, velmi hezký, jsem s ním velmi spokojená.

Na terase (černé šaty, Dinina režná tunika, nový klobouk velmi pěkný, unavená tvář).

Pak na koncert, samí krásní Niçané. Jak bych chtěla odjet! Tak se nudím! Nevím, jestli se mi ta nuda zdá tak velká kvůli únavě, včera jsem šla pozdě spát, nebo se opravdu nudím. Nikdo tu není.

Nice je nesnesitelná. Ach! Jak bych chtěla odjet!

[Vložená stránka: 1874, 29. července, Spa.

Tak velká byla naděje, tak jsem se modlila, že když to čtu, zdá se mi, že to, oč jsem prosila, se jednou splní. Vzpomínám si, kolik vřelosti a nadšení jsem vkládala do modliteb, které jsem říkala večer a které jsem psala. Zdá se mi, že je nemožné, aby to dopadlo jinak. Byla jsem si tak jistá.

Navzdory tomu, co existuje, jsem vedena k víře, že to, oč jsem [Přeškrtnuto: se modlila] prosila, bude. Je to dnešní šílenství, zítra se možná budu divit, jak jsem dnes mohla věřit dávným šílenostem.]

Jsem dnes tak nešťastná. Ostatně vždycky se nudím během všech možných svátků. Pak domů.

Večer se jde do divadla, já jsem chtěla jít do italské opery, představení paní Gallettiové „La Favorite". Vlastně ani nevím, jestli tam chci jít, dnes nevím, co chci.

Dala jsem se do čtení „Mrs Haliburton's troubles" od paní Henry Woodové. A četla jsem následující řádky:

Pak:

Jen buď odhodlaný; jen s důvěrou hleď ke konci a pracuj pro něj a jistě přijde. Může se zdát tak daleko, že samotná naděje na jeho dosažení se jeví jako přelud. Nevadí, pokračuj s nadějí a vzdálenost se bude s každým krokem znatelně zmenšovat. Žádného skutečného dobra nebylo v tomto světě dosaženo bez práce pro něj.^[2] ²: V originále anglicky: "Only be resolute; only regard trustingly the end, and labour for it and it will surely come. It may look at the distance so far off that the very hope of attaining it seems but a chimera. Never mind bear hopefully on, and the distance will lessen palpably with every step. No real good was ever attained to in this world, without working for it."

Žádného skutečného dobra, jak upřímně věřím, nebylo nikdy dosaženo, pokud Boží požehnání nebylo s úsilím o něj.^[3] ³: V originále anglicky: "No real good, as I honestly believe, was ever gained, unless. God's blessing was with the endeavours for it."

Učiň si z Boha přítele.^[4] ⁴: V originále anglicky: "Make a friend of God."

To na mě udělalo dojem. Ale co mám dělat, abych získala to, po čem toužím. Jsem zoufalá, protože nemám nejmenší naději. Odtud pocházejí mé špatné nálady. Co bych neudělala, můj Bože! Můj cíl. Mám ho. Ach! Ano! Ale jak ho dosáhnout? Co dělat?

Jsem zoufalá a to mě činí nešťastnou. Nesmím si zoufat, nesmím. Musím věřit v Boha. Bez Něj nemáme na tomto světě nic.

Věřím v Něj, důvěřuji Mu.

Vždy mě chrání. Dosud mi dává vše, oč prosím, i ty malé věci. Jaké právo mám nedoufat?

Možná mi posílá tuto dobu, kdy nemám nic, co by mi dávalo naději. Chce vidět, zda se Mu mohu svěřit bez zjevného znamení, že se blížím ke svému cíli. Zda se dokážu zdržet reptání^[5]. Nereptám, Pane! Ne, můj Bože. ⁵: Biblický termín: reptání označuje stěžování si na Boha (jako Izraelité na poušti).

Jak si mohu troufat chtít, aby se mi všechno splnilo za jeden den? Jsem příliš domýšlivá. S Boží pomocí možná všechno získám časem, v Jeho čase. Doufám a zatím se smiřuji s tím, co mám. Ale můj Bože! Pomoz mi, neopouštěj mě.

[Vložená stránka: Tato pasáž mě naplňuje úžasem. Když znovu čtu svůj deník, zapomínám na sebe a myslím jako tehdy.

Je nemožné, aby člověk takto zdůrazňoval něco bez důvodu. Tato anglická pasáž mě udivuje, mate mi myšlenky a nutí mě myslet jako tehdy. Bylo by příliš smělé takto zdůrazňovat hloupost, to, co tam říká, musí být založeno na něčem.

A kdo ví, možná mi On posílá tuto dobu úplného převratu, úplné změny všeho, aby mě znovu zkoušel! Kdo ví, možná učinil to, co se stalo, aby mě zkoušel, a já jsem nedokázala obstát ve zkoušce!

Velmi často, téměř vždy jsem zanedbávala své modlitby, říkala jsem je rychle bez přemýšlení. Už jsem se nemodlila.

Byla jsem tak zklamaná, že jsem už o nic neprosila pořádně.

Je to tím, že nemohu, už rozumně nesmím prosit o to, oč jsem prosila tehdy.

Ale v tuto chvíli se modlím a jako bych neměla víru, přesvědčení a ctnost než v této naději, bez které vše mizelo. Je to pravda, od té doby už nejsem taková, jaká jsem byla.]