Pondělí 7. dubna

# Pondělí 7. dubna Šedivé počasí. Vstala jsem v devět hodin. V deset byla italština a v jedenáct Bensa. V půl dvanácté jsem odešla se obléknout, protože tentokrát jsem nechtěla nic zmeškat (černé šaty, vikuňový kabátek), jely jsme do Monaka jen my dvě, teta a já. Ve vagóně s paní Howardovou jsem mluvila hodně anglicky, docela dobře. Nesmírně mě pochválila za mou angličtinu - jsem nadšená! Konečně jsme omnibusem v kasinu, kde teta hrála asi půl hodiny, a pak konečně na střeleckých závodech (dobré). Stejná společnost jako minule, umístily jsme se na levou stranu a našly tam paní a slečnu Durandovy s Lewinem, který se jim dvořil. Bylo tam hodně docela slušných Angličanů. Byly jsme přímo u bedny, kam dávali mrtvé holuby. Zdálo se, že to tetu baví - o všechno se velmi zajímala, i když to nechtěla přiznat. Zajímá ji to a dělá mi radost, protože není nic tak nepříjemného jako být s někým, kdo se nudí. S Durandovými jsem prohodila pár slov. Rychle jsem si opatřila program, protože jsem se cítila pohodlně, ne jako s Walitským. Značila jsem si výstřely. První cenu dva tisíce pět set franků vyhrál Maurice de Ferreire (ten samý, který před pár dny porazil Selemeffa, bili se v duelu, nic). Střílí pozoruhodně dobře a s chladnou hlavou. Byl tam ještě jeden velmi dobrý střelec, kapitán Preston. Ten soutěžil o druhou cenu - nádhernou karabinu v hodnotě osmi set franků - s Koucheleffem, adoptovaným synem kněžny Souvorovy. Chlapec asi sedmnáctiletý. To je mimořádný střelec! Jaký klid, chladnokrevnost, lhostejnost! Vyhrál cenu. Všichni křičeli a tleskali při každém výstřelu. Byli nadšení, když viděli to dítě porážet čtyřicetiletého muže. Já také - ten souboj mě nesmírně zajímal. Chtěla bych, aby Paul střílel. Co! Chtěla bych stří-let sa-ma! Jsem nadšená, unesená. Dnes jsem viděla - když jsem neměla vedle sebe znuděnou osobu - jak zbožňuji střelecké závody. Ano, to je to slovo: zbožňuji je! Miluji je také kvůli vévodovi, ale miluji je i samy o sobě. Není na světě nic, co by mě tak uchvátilo jako tyto zábavy. Není nic takového! Je to ve mně vrozené, je to moje přirozenost, můj živel, moje štěstí, můj život! Není nic, co by mě tak oživilo. Dnes jsem se bavila jako nikdy! Dřív jsem chodila na závody vidět vévodu a střelba mě zajímala jen z doslechu. Ale teď - i když bych byla v ráji, kdybych ho jen mohla vidět - jsem si netroufala doufat, že ho uvidím. Šla jsem kvůli střelbě samotné. A rozumím všem výrazům, všemu, všemu! Nesmírně se zajímám o střelce, protože chápu, co je snadné, co je těžké. Opravdu mě zajímají výstřely, které padnou. Rozlišuji šikovné lidi od těch, kteří to nejsou, pozoruji tváře. Je to, jako kdybych četla krásnou knihu, kde chyběla kapitola - ta hlavní, kde byl uzavřen celý smysl a bez které kniha nebyla ničím. A pak tuto kapitolu přečtu, tak všemu rozumím, vzpomenu si na krásy, které jsem přehlédla a kterým teď rozumím. Nevím, jestli je to srovnání dobré; myslím, že je hloupé. Zkrátka - vím, co je střelba, okusila jsem toto nesrovnatelné potěšení. [Napříč stránkou: Ano, dobré.] (Vysvětlení k předchozímu) Ta kapitola je program, jména střelců a to, že jsem si značila výstřely. Protože když člověk stojí jako zvíře a dívá se na muže, kteří přicházejí, trefují nebo netrefují a odcházejí - to je přirozeně méně zajímavé, ba hloupé. Ale když pozorujete, značíte si, vidíte, který střelec má kolik výstřelů a kolik mu jich chybí k výhře! Nebo vidíte někoho, kdo když mine ještě jednou, vypadne ze soutěže. A nakonec, když zbývají jen dva - to je nejkrásnější! A ještě tisíc dalších věcí, které neumím a umím říct! To jsou zábavy, které miluji. Ostatně miluji všechno, co mě baví, ale ne všechno mě baví, tak. [Na okraji: Už jsem znala Féduse.] Byla jsem tak zaujatá, že jsem skoro zapomněla (jaká hanba) na nepřítomnost vévody z Hamiltonu. Zdá se mi, že nás dělí tak velká propast, zvlášť když v létě pojedeme do Ruska - hodně se o tom mluví. Jak mohu věřit, že ho někdy budu mít? Nemyslí na mě víc než na loňský sníh, pro něj neexistuji. Kdybych zůstala v Nice ještě zimu, mohla bych doufat. Ale zdá se mi, že s odjezdem do Ruska se všechny mé naděje hroutí, všechno, co jsem považovala za možné, se rozplývá. Při těchto myšlenkách cítím své srdce - ne že by se lámalo, ale cítím pomalou a klidnou bolest, která je strašná! Ztrácím všechno, co jsem považovala za možné! Jsem v okamžiku největších bolestí, je to změna všeho v mém bytí. Jak je to zvláštní - před chvílí jsem myslela na veselí střeleckých závodů a teď mám v hlavě ty nejsmutnější myšlenky, jaké si lze představit. Jsem těmi myšlenkami zlomená. Ach, můj Bože! Při pomyšlení, že mě nikdy nebude milovat, umírám bolestí! Už nemám naději... Byla jsem blázen, že jsem toužila po tak nemožných věcech... Chtěla jsem něco příliš krásného! Ale ne! Ne! Nesmím se takhle nechat unést! Jak se odvažuji takhle zoufat! Není tu Bůh, který může všechno, který mě chrání? Jak se odvažuji takhle myslet? Není snad všude a vždy, aby nad námi bděl? On může všechno, On je všemohoucí! Pro Něj není ani čas, ani vzdálenost - mohu být v Peru a vévoda v Africe, a pokud bude chtít, spojí nás! Jak jsem mohla na minutu připustit zoufalou myšlenku? Jak jsem mohla na vteřinu zapomenout na Jeho božskou dobrotu? Že mi nedává hned to, po čem toužím, odvažuji se Ho popírat? Ne, ne, On je milosrdnější, nenechá mou slabou duši rozervat zločinnými pochybnostmi! Ach! Můj Bože! Vyslyš mou modlitbu! Podpoř mě! Tyto myšlenky mi přišly jako paprsek světla po neštěstích, která jsem měla na mysli. Půjdu spát klidnější, šťastnější. Vzpomněla jsem si, že žádná vzdálenost není ničím, pokud si v Jeho očích zasloužím dostat to, oč žádám. Proto se modlím. „Tlučte a bude vám otevřeno" - tato svatá slova mě podpírají! Ach! Není útěchy jako [Přeškrtnuto: náboženství a Víra] Bůh. Nešťastní ti, kdo v nic nevěří. Děkuji Ti, můj Bože.