Čtvrtek 3. dubna

# Čtvrtek 3. dubna Ráno ve dvanáct, před obědem, jsem se oblékla, teta taky a tak dále. Zase mi začínají klást překážky do cesty do Monaka! Ale to je u nás zvyk - hledají překážky ve všem, třeba v mém koupání v moři. Nakonec vždycky zjistí, že vlastně není žádný problém, ale prostě to tak dělají. (Černé taftové šaty od Diny, klobouk s růžemi - pěkné.) Na nádraží spousta lidí. [Napříč stránkou: To je zvyk, teď se nic nezměnilo.] Celá parta kolem Galveových. Slečna měla jednoduché a hezké šaty z šedého plátna. Představovala jsem si podobné šaty ještě dřív, než jsem ji viděla - ale jsem hloupá, vždycky mě někdo předběhne. Jeli jsme: já, slečna Collignonová, paní Romanoffová, maminka, paní Markevičová, hrabě Gabrielli, slečna Kolokolzoffová. Konečně jsme dorazili do Monte-Carla! Srdce mi bilo už když jsme se blížili k Monaku. Konečně jsme tam! [Na okraji: Neopravuji, je tam příliš mnoho chyb.] V sále jen na minutku, pak se svým průvodcem Walitským na střelecké závody. Není tam moc lidí - Randouinova parta s Poláky a tak dále, Galveovi a tak dále, pár neznámých. Celkový dojem? Zklamání! Žádní výstředně oblečení Angličané, žádné špinavé rozlámané klobouky, žádná shrblená záda v kostkovaných sakách, žádní zapálení sázkaři. Všechno probíhá klidně, nudně. Čekala jsem jeho. Nepřichází. Vlastně si myslím, že se nebude míchat mezi tu střeleckou sebranku. Je příliš bohatý a elegantní na to, aby v dubnu zůstával v Nice. Ani nevím, kdo vyhrál cenu - noviny to napíšou. Vrátila jsem se do sálu, nechala Walitského a vzala si Markeviče. (Mám dva lístky na tři dny, deset franků za kus.) Nesešli jsme dolů, zůstali jsme opřeni o zábradlí balkónu u bufetu. Najednou vidím Gioiu! Přichází s jinou ženou. Sledovala jsem ji - prošla úplně blízko, dokonce se zastavila, ani se na nás nepodívala, a sešla dolů. Ale jak je ošklivější, než jsem myslela! V kočáře, v divadle, zdálky je okouzlující, krásná. Ale pěšky - jaká ošklivá chůze, jaké afektované způsoby! Ach! Myslela jsem... pochybovala jsem... myslela jsem, že není kokotka. Ale dnes jsem přesvědčená, že ano. Jaké hrubé rysy, hrubý nos brunety (je nabarvená na blond), nevím, jestli mi tak jen připadá. Jedním slovem kokotka, ale manýrnější a ve velkém stylu; nic víc. Zároveň taková sebejistota a drzost! Je odporná! Neříkám jako obličej, může se líbit; je to velmi krásná žena, ale jako celek! Ach! Byla bych mnohem lepší než ona, to vím! Způsoby, chůze, všechno. Nemá nic mimořádného - ani oči, ani ústa. Krásná žena, nic víc. Zato já se můžu pyšnit svými ústy! Už se jí nebojím jako dřív. Měla jsem ji za skromnou ženu, která předstírá, že ho miluje, že miluje jen jeho, a snaží se působit slušně. Proto jsem se jí bála. Ale teď? Ne! Jsem ráda, že ji můžu nenávidět. A nenávidím ji! A přitom - ona ho má! Vlastně tomu nevěřím. Myslím, že on - mladý, svobodný, bohatý - ji má jen jako nutnou výbavu. Mladý vévoda s koňmi a dostihy musí mít i předplacenou kokotku. Kdyby ji neměl, přátelé by se mu smáli. Včera jsem prosila Boha, abych ho poznala. Dnes se to nestalo. Možná je to příliš krásné na to, aby to byla pravda. Když jsem viděla jména členů střeleckého výboru, zeptala jsem se Gabrielliho: "Kde sehnali tolik vévodů?" Bylo jich tam několik. Řekl mi, že žádný nepřišel, vysvětlil mi, kde jsou ostatní, a nakonec dodal: ■ A Hamilton je na své jachtě, cestuje na Východ, do Káhiry, nevím kam. Tak ho už neuvidím! V létě odjíždíme do Ruska. Při téhle myšlence se mi svírá srdce. Jak ho pak budu moci vidět? Jak ho získat? Nevíme, jak dlouho tam zůstaneme. Ale věřím v Boha. On mě neopustí. Možná je vévoda na cestách, protože s ní skoncoval? Bláznivé myšlenky! Drží ho pevně. Můj Bože, můžu se jen modlit k Tobě. Jedině Ty mi můžeš pomoci. I kdybychom jeli do Ruska, neztrácím odvahu - vždyť ho miluji! A věřím Ti.