Neděle 30. března

# Neděle 30. března Zdálo se mi o vévodovi! Měl na sobě tři druhy kabátců - ty nejextravangantnější! Byl u nás doma a prohlížel si mé obrazy, oceňoval je. Mluvila jsem s ním, byla jsem tak dojatá! Sotva jsem to dokázala skrýt. Mluvil se mnou velmi laskavě. Vzpomněli jsme si na Berthe a řekl mi: - Ach ano! Berthe, mluvil jsem s ní, nechal jsem ji posadit a nechal jsem ji mluvit o vás. [Přeškrtnuto: Věděla o vás všechny možné věci.] Ach můj Bože! Takže mluvil s ní o mně a bylo to kvůli mně, že s ní mluvil! Jak jsem šťastná, konečně je má modlitba vyslyšena. Pak přinesl jakýsi lístek potvrzení nebo co to bylo, ptající se na adresu kvůli šatům, myslím, byl ve velkém salonu a já, jelikož jsem to nevěděla, vstoupila jsem a začala s ním mluvit jakoby náhodou, nesměle, polohlasem, povzbuzoval mě svými upřímnými způsoby. Pak jsem viděla hory, které byly vyobrazeny na obraze, na který se díval. Je to zvláštní, necítila jsem nic mimořádného, nebyla jsem tak vzrušená jako když nespím, nejen když ho vidím, ale jen při pohledu na jeho jméno napsané nebo vyslovené. Celou noc jsem o něm snila. Byla jsem šťastná a říkala jsem si, konečně je má touha splněna. Byla jsem klidná, protože jsem byla šťastná a spokojená. Ta vzrušení, která mě přepadají i při pohledu na jeho jméno, přicházejí proto, že si nejsem jistá svým štěstím a vášnivě po něm toužím. Ale když je člověk šťastný, když má to, po čem touží a co miluje, je klidný. Tak já, ve svém snu jsem byla klidná, protože jsem už neměla po čem toužit. Říkala jsem si, že sním, abych nepřerušila své štěstí, nechávala jsem se unášet jemně, s klidem, užívajíc si svého štěstí^[1]. ¹: V originále anglicky: "enjoying my happiness" Jaké bylo mé překvapení při probuzení zjistit, že všechno to štěstí byl jen sen! Dívala jsem se na něj neustále, mluvila jsem o něm s těmi kolem mě, posmívajíc se mu, abych skryla svou radost a lásku k němu. Mluvil se mnou s něžností (ne přesně, ale vím, co chci říct). Ale nebyl to úplně on, menší a méně krásný. Myslela jsem, že jsem v přístavu, ale při probuzení jsem se ocitla na širém moři, uprostřed bouře. [Pět řádků vyškrtnuto] [Napříč stránkou: Ano, vím to dokonce i teď.] Jako včera a jako možná ještě dlouho. Dokud nepřijde, aby mě dovedl ke břehu. Je to banální, stará fráze, ale dobře vyjadřuje, co chci říct, a tak ji používám. Ráno v půl deváté na terase (modré a šedé šaty, pěkné). V kostele (stejné šaty), pak hodina klavíru. Abramovič přišel se rozloučit. Řekli mu, že jsme vyšli, dívala jsem se z okna, vyšel nahoru a zůstal několik minut. Ve žlutém salonu, záclony stažené, světlo velmi krásné. Pak na promenádě (stejné šaty, šedý závoj, velmi pěkné), ohromné množství lidí. Gioia v modrém, slečna de Galve v klobouku se širokými střechami, jedna vyhnutá, z šedé plsti. Ach! Jak bych chtěla takový klobouk. Je tak půvabný. Chtěla bych podobný klobouk, stejný styl šatů, jak je to distingované, nikdy bych to nesundala. Nikdy se mi nic tolik nelíbilo. Je to nádherné pro mladou dívku. Připomíná to slečny starých časů, vysoké, štíhlé, dobře stavěné, krásné! Nic se mi tolik nelíbí! (Řeknou, že jsem u vytržení nad šaty jako nad tím, koho miluji). Dnes se na mě hodně dívali... Dnes jsem podle malé litografie namalovala na velký ovál, v životní velikosti, krásnou ženu, velmi dobře. Maminka a teta na večeři u Howardů. Jak bych chtěla být oblečená jako slečna de Galve.