Pondělí 24. března

# Pondělí 24. března Ráno v sedm hodin mě maminka zavolala a ukázala mi dopis od slečny Collignonové adresovaný mé tetě, kde mimo jiné píše, že už nemůže déle snášet "Mariin drzý a ješitný charakter". Chce odejít. Dřív jsem to chtěla a myslela jsem, že mi to nebude líto, ale teď jsem si vzpomněla na ni, když byla hodná, atd. Ale když jsem ji viděla, tyto lítosti se rozplynuly, protože už není, čím bývala. Maminka taky dřív chtěla, aby odešla, teď na mě všechno svaluje a lituje jí, vychvaluje všechny její kvality. Vždycky je to tak - ta nejhorší věc, jakmile ji ztratíme, vypadá velmi krásně. S panem Bensou na hodině malování jsme mluvili o vévodovi a on nám řekl, když mluvil o bohatství Audiffreta, že musí být bohatý, když dává dárky za dvacet tisíc franků. Zeptaly jsme se komu? Bylo to Gioie. Bensa řekl, že se před čtrnácti dny procházel s jedním pánem, když si kolem jedenácté ráno všiml krásné ženy s krásnými vlasy, jak jde pěšky a pan Audiffret s ní mluvil. Zeptal se, kdo to je, řekli mu "vévodkyně z Hamiltonu", ale on řekl, jak může přijmout dárek za dvacet tisíc franků, tak mu vysvětlili celou záležitost, že není jeho žena, ale kokota velkého stylu, která ho následuje a že to začalo v Nice. Uvedu konverzaci jako v komedii, jinak je to moc dlouhé. [Na okraji: napoprvé Bensa považoval mladého Audiffreta za podkoního a divil se, že s ním vévodkyně mluví.] Bensa: - Ale vévoda z Hamiltonu je bohatý, ona nepotřebuje jiné. Cizinec: - Takové ženy potřebují vždycky. Bensa: - Ale jak to může snášet. Cizinec: - Ach! On tomu nevěnuje velkou pozornost, je mu to jedno. Ta poslední slova ho tak dobře vystihují! Jaký charakter! Není jako ostatní. Je to dobrý chlapec, bezstarostný, žije si podle své libosti a zbytečně se netrápí. Trochu lehkomyslný - prostě rozmazlené dítě. Tento charakter se mi líbí! Miluji ho i pro jeho charakter. Ta slova mě potěšila. Nikdy nezklamu jeho důvěru! Ale on se na mě nebude dívat jako na ni - budu jeho žena! Jeho žena! Jak si troufám doufat v takové štěstí? Není to troufalé? Ale já nic nedělám. Jen toužím a modlím se k Bohu. Možná mi udělí tuto milost! Je ke mně tak dobrý! Celý den se mluvilo o vévodovi. Bensa, všichni - dokonce i Markevič! O jeho vile, o jeho majetku, o ní, hodně. S Dinou jsme mluvily o jeho jmění. Jak jsem šťastná, když se o něm mluví! Tak moc ho miluji! Tehdy cítím, že opravdu miluji. Na promenádě (vikunové oblečení) málo lidí. Byla jsem v New Scotland, vzala jsem si vzorky na koupací kostýmy, pak u Manbyho. Viděla jsem z dálky Gioiu, pravděpodobně s Corou, a landauer se dvěma pány za nimi. Třesu se a jsem celá rozrušená, když z dálky vidím její kočár. Závidím jí, závidím jí její krásu, závidím jí všechno. Je to špatné, ale je to tak. Ale nesmí se myslet, že jsem si jistá, že budu jeho ženou; je to možná sen, krásný sen, každopádně by to bylo šílenství. Jen doufám, toužím a modlím se. Vyšla jsem z New Scotland přilákána dobře známým hlukem a viděla jsem její kočár s jedním koněm uhánějící k nádraží. Možná ho dnes čekají. Ach! Ale trpělivost, myslím, že přijede na střelecké závody a pak!... Ach! Můj Bože, dejte, abych ho tam poznala. Můj Bože, jen Vy můžete učinit nemožné! Miluji ho doopravdy. Miluji ho! I kdyby nebyl velmi bohatý, stejně ho miluji, jen když bude mít dost na dobré živobytí.