Sobota 22. března

# Sobota 22. března Ráno jsem četla Swiss Times^[1], prohlížela seznamy hostů - ne v Nice, všude. Hledala jsem písmeno H. Našla jsem "Hamilton, the duke of" - v Neapoli! Seznam je z 10. března. Můj Bože, děkuji Ti, že jsi mi dal vědět, kde je! Když jsem viděla jeho jméno, nemohla jsem tomu uvěřit - jeho jméno je pro mě příliš vzácné, příliš vzdálené. Ale za ním stojí "the duke of". Je to on! Udeřilo to do mě jako blesk! Třesu se. Nemůžu od toho odtrhnout oči. Ach, Bože můj, ať přijede do Nice! Je v Neapoli, v hotelu du Louvre. Jak ho miluji! Teď si na něj vzpomínám tak živě. Zbožňuji ho! Bože, neudělej mě nešťastnou! Ať mě miluje! Prosím Tě! ¹: Pozn. překl.: Swiss Times - anglicky psané noviny pro návštěvníky Riviéry. Krásné počasí. Na promenádě (modré šaty) málo lidí - odpolední společnost v Cercle Masséna. Jela jsem kočárem. Několikrát jsem viděla Gioiu v černém. Je krásná! Ne jen tak sama o sobě - její účes, šaty, celé její okolí je dokonalé. Nic nechybí. Všechno elegantní, bohaté, vznešené, nádherné. Klidně by ji člověk považoval za velkou dámu. Je přirozené, že to všechno k její kráse nesmírně přispívá. Její dům - salony, intimní kouty, měkké světlo pronikající nádhernými závěsy nebo zeleným listovím. A ona sama - učesaná, oblečená, upravená dokonale, sedí v tom nádherném salonu jako královna. Všechno je zařízeno tak, aby vynikla co nejvíc. Je přirozené, že se líbí a že ji miluje. Kdybych měla všechno její zázemí, byla bych ještě lepší! Byla bych šťastná se svým manželem - nikdy bych se nezanedbala. Starala bych se o sebe, abych se mu líbila pořád, jako když jsem se mu chtěla líbit poprvé. Ostatně nechápu - proč dokud nejsme svoji, můžeme se stále milovat a snažit se jeden druhému líbit, ale když jsme svoji, přestaneme? [Napříč stránkou: Správné a ne příliš špatně napsané ve srovnání.] Proč se lidé nesnaží, aby se navzájem milovali? Proč mají v hlavě, že se slovem "manželství" všechno změní a zbude jen chladné, zdvořilé přátelství? [Vloženo: nebo spíš prasečí přátelství^[2].] Proč znesvěcovat manželství představou ženy v natáčkách a županu, s krémem na nose, jak od manžela vyžebrává peníze na šaty? Proč by se žena měla zanedbávat právě před tím mužem, pro kterého by se měla starat nejvíc? Když se nám někdo líbí, nechceme přece vypadat ošumělé - snažíme se co nejvíc! Nevidím, proč by měl být manžel jako nějaké domácí zvíře. Proč dokud nejsme svoji, chceme se tomu muži líbit - a jakmile jsme muž a žena, zacházíme s ním jako s prasáckým kámošem^[2] a dvoříme se jiným, manžela odkládáme stranou? ²: Pozn. překl.: Amitié-cochon - Mariino vynalezené hanlivé označení pro vulgární, zdegradujované intimní přátelství v manželství. Doslovně "prasečí přátelství". Proč by žena nemohla zůstat s manželem pořád koketní? Zacházet s ním jako s cizincem, který se jí líbí - s tím rozdílem, že cizinci nesmí dovolit příliš? Je to snad proto, že se můžeme milovat otevřeně? Že to není zločin, že manželství je požehnané Bohem? Je to proto, že všechno nedovolené ztratí cenu? Že radost máme jen z věcí zakázaných a skrytých? Bože můj, tak to přece nemá být! Já to všechno chápu úplně jinak! Proč si Gioia udržuje náklonnost vévody z Hamiltonu? Protože s ním nezachází jako s prasáckým kámošem^[2], ale jak se patří. To neznamená hrát komedii - copak nemůžeme být přirozeně dobří? Můžeme! A s Boží pomocí bych žila šťastně. V půl druhé jsme šly na oběd k paní de Mouzay - bez mámy, ta leží v posteli (modré hedvábné šaty, vypadala jsem moc dobře). U oběda několik pánů ze třetího patra. Večer společnost - hráli jsme šarády, společenské hry atd. Ale co to bylo za lidi! Staré domýšlivé ženské v hadrech. A muži - samé napomádované typy, takoví mazáci. Cítila jsem se trapně. Nesnáším být s lidmi pode mnou. Chci být se sobě rovnými! Jediní slušní byli hrabě a hraběnka Benvenuti, s ní jsem hlavně byla. Žádné pěkné šaty, nic, nic, nic. Nenávidím takové večírky - ani jeden slušný muž! A bez pánů se člověk nebaví, nemá koho zaujmout. Muži tam sice byli, ale ó hrůzo!