Neděle 23. února 1873

Zobrazit originál

01.01

Ráno jsem zaspala a nešla do kostela. Když jsem šla dolů do lázně, ztratila jsem tuhle knihu. Jaká to byla hrůza, když jsem si uvědomila, že chybí. Málem jsem se rozplakala, byla jsem jako šílená, ale pak jsem ji našla na zemi.

Zobrazit originál

01.02

Po obědě přišla Barnola a vyprávěla nám o plese u paní Sabatierové. Boreel byl za banditu.

Zobrazit originál

01.03

[Loni byl za rytíře, v kazajce a mantile.]

Zobrazit originál

01.04

Pak na terase u Viscontiho (ve vikunovém oděvu) bylo hodně lidí, docela elegantních. Karneval byl skvělý, nádherný, protože ho organizují mladí lidé z kolonie. Bylo tam množství krásných alegorických vozů.

Zobrazit originál

01.05

Skoro celá společnost se procházela dole, v kočárech, v bílých dominech a železných maskách. Byl tam kostýmovaný průvod složený z mladých lidí, mezi nimi Boreel ve svém banditském kostýmu, opravdu je velmi krásný, tak krásný jako nikdo, je pravda, že je nejkrásnější v celé Nice, to se musí uznat. Celý průvod byl skvělý, obrovský, velkolepý, nádherný. (Byl tam vůz dam ze společnosti v nicejských fialkách, velmi pěkný, všichni v maskách) a projel kolem nás několikrát.

Zobrazit originál

01.06

Hodně jsem Boreela bombardovala a když se objevil, volaly jsme: Boreel! Boreel! nahlas. Jednou se na nás usmál. Řekla jsem si, že kdyby ještě jednou projel, hodím mu květiny, ale už nepřišel a my odjely. Na Novém mostě jsme viděly Canaprienové a maminka jim hodila květiny. Pak Soničku, zastavily jsme kočár, abychom s ní promluvily, ale ona se zastavila až na konci mostu. Mluvily jsme s ní chvilku, když tu najednou vidím, že Boreel je u kočáru a dívá se na nás, začala jsem čichat ke své kytici, ale stejně jsem se hodně začervenala a on to viděl. A pak ta nešikovnost.

Zobrazit originál

01.07

[Ta nešikovnost mě mate ještě teď. Jsou věci, na které si člověk vždycky vzpomene a které ho trápí. Opravdu to bylo strašné!]

Zobrazit originál

01.08

Chtěla jsem hodit kytice Soničce, ale hodila jsem je příliš blízko Boreela. Ach! Nechtěně! Nevím, bylo to silnější než já, když jsem házela ty květiny, říkala jsem: Sophie Grigorjevno, ještě, ještě. Díval se na kytice, které jsem házela, jako by si říkal: „Vidím, to je pro mě." Nevím, proč jsem se na něj dívala, když jsem házela květiny (byl bez kostýmu, pěšky), možná je to má představivost... ale ne, díval se na ně, na ty květiny. Ať si myslí, co chce, koneckonců co je mi po tom. Ach! Teď si je jistý, že ho miluji, začervenala jsem se pod jeho pohledem. Je velmi, velmi hezký. Byl na koni a v kostýmu, zase velmi hezký. Ale mrzí mě ty kytice, nechtěla bych, aby si o mně myslel něco takového, to se mi velmi nelíbí.

Zobrazit originál

01.09

[Ty květiny mě budou trápit celý život, pokaždé když si na ně vzpomenu. To je pravda.]

Zobrazit originál

01.10

Celkem jsem se dobře bavila. Nevím, co se stane, ale v tuto chvíli se mi Boreel líbí, nemohu to popřít, bylo by to nemožné.

Zobrazit originál

01.11

Možná že když uvidím vévodu, všechno tohle zmizí, ale prozatím... [Přeškrtnuto: miluji ho a on to ví] To určitě přejde, ale když ne, co dělat. Jak je to nešťastné, že není baron Finot!

Zobrazit originál

01.12

[Malá hlupačka.]

Zobrazit originál

01.13

Ach! Ale jestli miluje jinou, nechci ho milovat, ne, ne. Večer jsme jely v kočáře podívat se na osvětlení elektrickým světlem na Cours a v ulici Saint-François-de-Paule. Opravdu velmi pěkné, vlajky a barevné lucerny dodávaly tomu všemu nádherný, pohádkový vzhled. Na Cours jsme potkaly Aničkovovy, s nimiž jsme šly k Rumpelmayerovi na čokoládu a zmrzlinu, byly jsme tam maminka, teta, Sophie, Emil, Dina, já, pan a paní Aničkovovi. Pak domů. Jsem velmi spokojená s dnešním dnem. Hlavně že jsem viděla Boreela, to mě učinilo veselou a šťastnou.